Digitální média nejsou zlo. Ale s dávkováním raději opatrně.

3.4.2020

Spolu s rozšiřováním digitálních technologií se v posledních třiceti letech proměnil způsob, jakým konzumujeme média, včetně toho nejstaršího: textu. Dnes se čtení přelévá z platformy na platformu, mezi internetové stránky a e-knihy, odehrává se především na obrazovkách a stimuluje mozek úplně jiným způsobem než soustředěná četba papírových knih nebo novin. Řada odborníků i laiků se obává důsledků, jaké budou nová média mít na naše intelektuální a kognitivní schopnosti. Neuroložka a odbornice na proces čtení Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se shrnuje dosavadní vědecké poznání o vlivu digitálních médií na proces čtení a lidský mozek. Nová média nechápe jako ohrožení, nýbrž jako výzvu: už tu s námi jsou, takže se s nimi musíme naučit zacházet tak, aby nám dobře sloužila.

Maryanne Wolfová nabízí přesvědčivý soupis kognitivních a sociálních výhod, které přináší hluboké čtení. Má pravdu, že digitální média automaticky neničí schopnost hluboce číst, a dokonce ji mohou vylepšit. Nemýlí se však ani v tom, že toho můžeme spoustu ztratit, když si nebudeme dávat pozor na to, jak zacházíme s technologiemi a co dělají ony s námi. The Washington Post

Digitální věk efektivně mění naše mozky, tvrdí Maryanne Wolfová. Je tu však naděje: dlouhodobé a soustředěné čtení je zásadní pro obnovu pozornosti a udržování kritického myšlení a mnoha dalších dovedností, které jsou dnes v ohrožení. Její kniha naštěstí pozornost upoutá sama. The Wall Street Journal

Málokdo toho ví o moderních čtenářích tolik jako absolventka psychologie na Harvardu a neurovědkyně Maryanne Wolfová. Na toto téma napsala už knihy, z nich nejznámější je bestseller Proust and the Squid (Proust a oliheň, 2007) o vlivu a důležitosti čtení pro lidský mozek. Kniha má kapitoly formu dopisů, k tématu se po čase vrací vrací a hojně odkazuje také na své osobní zážitky z četby. Přiznává se i k vlastní čtenářské krizi, kterou prošla kvůli konzumaci digitálních médií.

Jaká je budoucnost čtení v digitálním věku? Jakým způsobem se do plasticity mozku soudobých (ne)čtenářů propisují vlastnosti digitálních médií? Hrozí jejich vinou zakrnění našich nejzákladnějších myšlenkových procesů, kritické analýzy, empatie a reflexe, a to celé ke škodě demokratické společnosti? To jsou některé z otázek, jimiž se v knize Čtenáři, vrať se: Mozek a čtení v digitálním světě Wolfová zabývá.

Seznamuje nás s výsledky nejnovějších studií k problematice soudobého čtenářství, z nichž u nás zatím byly známy jen některé, například výborná kniha britské neurovědkyně Susan Greenfieldové Změna myšlení: jak se mění naše mozky pod vlivem digitálních technologií (Bizbooks, Brno, 2016).

Vědecká zjištění Wolfová propojuje s odkazy na významné evropské myslitele (od Aristotela přes Mikuláše Kusánského až k Derridovi) či literáty. Suchá čísla experimentů u ní nezůstávají viset ve vzduchoprázdnu, ale jsou nenásilně vpletena do dialogu, který mezi sebou po staletí vedou klasikové západní vzdělanosti. Wolfová se tak stává součástí této humanistické tradice.

Wolfová knihu zahajuje skoro provokativně: z hlediska naší evoluce je podle ní čtení až čímsi nepřirozeným, protože lidé k němu „nikdy nebyli zrozeni“. Z tohoto hlediska je tedy pro homo sapiens nabytí gramotnosti jedním z nejdůležitějších epigenetických úspěchů a výdobytků.

Když se člověk naučil číst, repertoár jeho mozku se rozšířil o zcela nový rozměr. Dlouhý vývojový proces, při němž se člověk učil hlubokému čtení, svým způsobem přeprogramoval mozek – následně se transformovala i podstata lidského myšlení.

Díky čtení se podle autorky stáváme empatičtějšími. Četba je pro Wolfovou zvláštním místem, kde se člověk dokáže odpoutat sám od sebe, přičemž se učí, co znamená být jiným člověkem se všemi očekáváními, pochybnostmi a emocemi, které by jinak nikdy nepoznal.

Jedno z nejvýstižnějších ztvárnění zmíněného pojetí kupodivu nachází u Niccoly Machiavelliho, autora slavného spisu Vladař. Aby Machiavelli dokázal lépe proniknout do vědomí spisovatelů, které četl, a „rozprávět“ s nimi, oblékal si prý oděv, jenž odpovídal době, v níž žil daný literát. Trochu tak předjímal současné LARPy, jejichž účastníci se na určitou dobu stávají součástí vybraného fikčního světa včetně příslušného ošacení.

Na schopnosti opustit vlastní perspektivu a vcítit se do druhého podle autorky závisí i existence demokratické a tolerantní společnosti. Heterogenní skupině složené z různých občanů, kteří se nikdy nesetkají s myšlenkami a pocity někoho zcela odlišného a ani se nepokusí je chápat, hrozí nastolení nevědomosti, strachu, nedorozumění a agresivního nesouhlasu.

Wolfová k tomu cituje i prohlášení Baracka Obamy, že to nejdůležitější, co ví o tom, jak být občanem, se naučil z románů: „Jde o empatii. Souvisí to s tím, jak dokážeme být spokojení s představou, že svět je složitý. A také s představou, že je možné navázat kontakt s jinými lidmi, přestože jsou úplně jiní než vy.“

Mimochodem v českém kontextu v trochu podobném duchu uvažoval už Karel Čapek, když v závěru své noetické trilogie upozorňoval, že bychom se možná zhrozili toho křivého a nejasného obrazu, který o nás mají i ti, kteří to s námi ani nemyslí zle: „Je nutno si uvědomit tu ukrytost pravého člověka a jeho vnitřního života, abychom se snažili ho poznávat spravedlivěji – nebo si aspoň víc vážili toho, co o něm nevíme.“ A dodal: „Proto můžeme poznávat a chápat mnohost, že sami jsme taková mnohost! Už není jen já, ale my lidé; můžeme se domluvit mnohými jazyky, které jsou v nás.“

K poznání této vnitřní mnohosti přispívají právě i romány jako média umožňující hluboce naslouchat „různým lidem“, a tedy jako nositelé „mnohohlasosti“ (pojem, který později proslavil ruský literární vědec Michail Bachtin).

Schopnost číst je ovšem třeba budovat a kultivovat a nesprávné zacházení s digitálními přístroji by v tomto ohledu mohlo sehrát negativní roli. Autorka přitom nemluví jen teoreticky, nepranýřuje paušálně mladší generace propadlé digitálnímu peklu, ale svěřuje se s tím, jak jejich účinek pocítila sama na sobě.

Podobně jako vlivný americký autor non-fiction literatury Nicholas Carr, který v knize Nebezpečná mělčina; Jak internet mění náš mozek: Analýza stavu lidské psychiky v době digitální (Dauphin, Praha, 2017) líčil jako zásadní bod obratu moment, kdy si uvědomil, že internet má nad ním „čím dál silnější vliv a větší moc“.

Také Wolfová osobně popisuje, jak byla stále více zahlcena vyřizováním e-mailů a pročítáním odborných pojednání na Google Scholar či týdenních online shrnutí vědeckých časopisů, takže na tištěné knihy měla stále méně času.

Protože ji to začalo zneklidňovat, jako správná vědkyně provedla sama na sobě experiment, který měl otestovat hypotézu, jestli se v důsledku toho změnil její styl čtení, nebo zdali se pouze zkrátil čas, který mohla klasickému čtení vyhradit. Vybrala si k tomu román Hermanna Hesse Hra se skleněnými perlami, což byla jedna z knih, které ji v mládí silně ovlivnily.

Záhy ovšem zjistila, že tohoto typu četby už není schopna: „Když jsem začala, zažila jsem něco jako literární ekvivalent úderu do hlavy. Nedokázala jsem to. Styl se mi zdál tvrdošíjný a nesrozumitelný: příliš hutný text (!) plný zbytečně složitých slov a vět, které se kroutily jako had, což jejich význam spíše zatemňovalo než osvětlovalo. Tempo děje bylo úplně nemožné.“

Ve snaze o nápravu se autorka pokoušela číst pomaleji, ale marně. Každodenním čtením gigabajtů materiálu si prostě zvykla na rychlost, která jí při čtení Hesse nedovolila zpomalit natolik, aby dokázala plně uchopit, co se jí autor snaží říct.

Ovšem Wolfová se nevzdala: i díky tomu, že se během práce s dyslektiky naučila chápat selhání jako poučné výzvy, se „skřípáním zubů“ sama sebe přinutila zkoušet to znovu. Začala ovšem číst v kratších, dvacetiminutových intervalech. Asi po dvou týdnech prý prožila něco jako (mnohem méně dramatickou) formu zjevení svatého Pavla z Tarsu: „Měla jsem konečně pocit, že jsem zpět, že se vrátilo moje bývalé čtenářské já. Tempo, v jakém jsem teď četla, se shodovalo s tempem děje knihy. Současně s ním jsem zrychlovala i zpomalovala. Už jsem na Hesseho slova a dlouhá souvětí neaplikovala ani rychlost, ani křečovitou pozornost, které jsem si nevědomky vypěstovala při online čtení.“

Pokud takovýto devastující vliv mělo digitální čtení na ni jako zkušenou čtenářku, o kolik fatálnější dopad může mít na ty, kteří se pomalu a do hloubky číst tištěné knihy ještě vůbec nenaučili? Zvláště u dětí tedy autorka nabádá k opatrnosti: veškeré digitální „hračky“ by měly děti zkoumat v relativně krátkých časových úsecích, které se mají prodlužovat jen postupně.

Kupříkladu dvou- až tříleté děti by mohly hraním s digitálními zařízeními postupně trávit od několika minut denně po půlhodinu, zatímco u starších dětí může být čas delší, ovšem jen výjimečně by to mělo být víc než dvě hodiny denně. (Skutečnost je bohužel taková, že většina dětí navštěvuje školy, v nichž mívají k různým digitálním zařízením přístup po celý den, tvrdí autorka.) Wolfová digitální svět rozhodně paušálně nezavrhuje, naopak u některých skupin zdůrazňuje jeho možné benefity.

Například většina dětí s dyslexií potřebuje až mnohonásobně častější opakování pravidel souvislostí mezi tvary písmen a jejich zněním, než jim je běžný učitel schopen poskytnout. Využití digitálních médií by těmto dětem změnilo svět, a to k dobrému, pro ně tak obtížná pravidla by si totiž mohly procvičovat dříve a častěji než jejich spolužáci. Digitální zařízení by navíc mohlo „odhalit jejich často skryté tvůrčí vlohy a tím i rozptýlit negativismus, který musí často tak nespravedlivě snášet“.

I dobře míněné snahy ovšem mohou v této oblasti přinášet opačné efekty, než jaké byly původně zamýšleny. Filadelfské knihovny zkoumaly vliv poskytování knih a digitálních zařízení chudým dětem a rodinám. Výsledky ale prokázaly opak toho, v co knihovníci doufali: samotný přístup chudých dětí k digitálním nástrojům může mít spíše zhoubný vliv, pokud se nezapojí i rodiče. Rozdíly v testech gramotnosti se po poskytnutí technologických zařízení ještě zvětšily v neprospěch těch chudších, „obzvlášť pokud je používaly jen pro zábavu“.

Wolfová přitom nepřekvapivě nezapomíná zdůrazňovat, aby rodiče četli dětem klasické knihy. Když totiž používají e-knihy, jejich interakce se většinou soustředí spíše na mechanickou a „hrací“ stránku e-knihy než na obsah, myšlenky a příběh. Současně ale autorka varuje i před rodiči, kteří to naopak v dobré víře s předčítáním klasických knih přehánějí.

Se sebeironií referuje o jisté uvědomělé, nervózní a vysoce vzdělané matce, která ji navštívila v jejím výzkumném centru, aby otestovala své dítě. Svěřila se, že nastudovala všechno, co Wolfová kdy napsala o důležitosti čtení dětem, načež začala své malé dceři předčítat „přímo nebezpečnou rychlostí“, jako by chtěla nevelkou publikaci přečíst v rekordním čase, a na nespokojené signály svého potomka nebrala zřetel. „Stvořila jsem čtenáře-predátora,“ komentuje to autorka smutně.

Čtenářské kompetence jsou přitom rozhodující pro kariérní úspěch a například ve Spojených státech je možné vypozorovat rozdíly mezi jednotlivými etniky: téměř polovina afroamerických nebo latinskoamerických dětí neumí ve čtvrté třídě číst ani na základní úrovni.

Nedokážou tedy dostatečně dekódovat jakýkoli čtený text, ať už je to krásná literatura, nebo třeba učebnice matematiky. Čtvrtá třída, tedy věk devět až deset let, je tak podle autorky „černá díra amerického vzdělávání“, protože jestli se děti v tomto období nenaučí plynule číst, jako by pro všechny vzdělávací účely zmizely. Mnoho z nich pak ze vzdělávacího systému postupně odpadá (s odpovídajícími důsledky pro jejich pracovní uplatnění).

Věznice napříč Spojenými státy to vědí: řada z nich podle Wolfové „projektuje budoucí počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení“. Navzdory těmto děsivým údajům a četným digitálním nástrahám, které autorka vyjmenovává, ale její závěr není pesimistický, naopak. Konstatuje, že se nacházíme na kulturní a kognitivní křižovatce, a pokud se zachováme rozumně, možná vytvoříme ještě propracovanější čtecí mozkové dráhy schopné „nejkrásnějších, nekonečných forem“. Což je možná vize až příliš idealistická nebo nebude platit pro každého. Každopádně kniha přináší řadu užitečných vodítek k tomu, kterým směrům se na zmíněném rozcestí vyhnout.

Ještě konkrétnější instrukce pak zájemce nalezne i v nejnovější knize českého odborníka na čtenářství Jiřího Trávníčka Rodina, škola, knihovna: Náš vztah ke čtení a co ho ovlivňuje (Host, Národní knihovna ČR 2019). Například že by pedagogové neměli „ohrnovat nos“ nad takzvanou žánrovou literaturou, jako je fantasy či detektivka, protože k určitému věku její četba patří a nahradí ji máloco. I v základním poselství se Trávníček s Wolfovou, jejíž knihu zmiňuje, shoduje – v boji za udržitelnost čtenářství jde o zachování nejen obecné kultury, ale také „společenské soudržnosti“. Čtenář, který se rád vypravuje do neznámých fikčních světů, se – vybaven těmito poznatky – může četbě oddávat s o to větší vervou a s hřejivým vědomím, že přitom takříkajíc páchá společensky vysoce zodpovědnou činnost. I když ještě zodpovědnější by bylo, kdyby cíleně vyhledával děti z okolních rodin, kde na čtení nemají čas nebo jeho význam neznají, a večerní předčítání tam osobně suploval. Ostatně někteří důchodci chodí dobrovolně předčítat už dnes.

Maryanne Wolfová: Čtenáři, vrať se: Mozek a čtení v digitálním světě. Host 2020

Zdroj: J. Lukavec, Deník N