Knihovny elektronické versus knihovny kamenné

Rudolf Vlasák, Ústav informačních studií a knihovnictví, Univerzita Karlova, Praha

K některým otázkám které vyvstávají před knihovnictvím s rozvojem elektronických knihoven. Elektronické knihovny jako reálný subjekt v oblasti informačních služeb, jejich vlastnictví stávajícími "kamennými" knihovnami, resp. nakladateli, prodejci knih a časopisů, producenty databází atd. Nové cesty čtenáře za knihou a časopisem. Nové knihovnické profese mimo knihovny.

Futurologie nebo současnost?

Jde o futurologické, dnes ještě k reálným a praktickým problémům knihovnictví nepříliš relevantně vztažené úvahy a vize, nebo jde do tuhého? Je to slovo "versus" jako naznačení sporu, možno říci také protivnictví či konkurence, namístě? Cožpak se elektronické knihovny nezpřístupňují především díky stávajícím moderním, tj. na internet připojeným knihovnám právě jejich čtenářům? Cožpak se tyto, sice obrazně řečeno, "kamenné" knihovny, nestávají branami čtenářů do digitálních knihovních fondů, navíc vytvářených v mnoha případech jimi samými? Není to jen vyvolávání zlých duchů v prostředí dělné modernizace knihovnictví ve směru rozšiřování služeb knihoven na úroveň informačních center spojujících své čtenáře s kybernetickým prostorem nekonečného moře informací? Nehovoří se o knihovnách jako o institucích přihlašujících se k progresivnímu trendu profese typu "knowledge management"?
 Předesílám k tomuto svému letošnímu příspěvku tyto otázky proto, že na minulém "INFORU", kde jsem problém vstupu elektronických knihoven na scénu a s tím souvisejících nároků na knihovnické vzdělávání spojil s otázkou nového knihovnického paradigma, bylo to pokládáno za jakousi teoretickou vizi, která k dnešní i nejblíže perspektivní praxi pramálo přispívá. Nicméně jsme o rok dále a všem, zdůrazňuji slovo všem, kdo je v Čechách (a nejen zde) na internetu, vyšla na jeho obzoru v kybernetickém prostoru hvězda panem Sorosem alespoň na čas zadotované elektronické knihovny EBSCO. Ano, její provozovatel, dosud světově proslulý dodavatelský podnik především tištěné periodické literatury, oslovuje i s nabídkou elektronické verze svého zboží stávající knihovny. Jejich prostřednictvím, jako dosud v případě tištěných časopisů, mají mít k literatuře přístup koncoví uživatelé, resp. čtenáři. Jako by se na podstatě knihovnické služby vlastně nic neměnilo. Knihovna zajistí jako by akvizici příslušných titulů a čtenáři k nim zprostředkuje přístup. To platí zejména v případech, kdy je taková elektronická knihovna přístupná jen za určité poplatky a "kamenná" knihovna je ve formě licence za čtenáře hromadně provozovateli elektronické knihovny zaplatí.
 Uvědomujeme si však, že tento model přístupu může být přechodný? Co se stane v nedaleké budoucnosti, kdy náš čtenář s využitím bezplatné komunikace internetem, která se už v nejvyspělejších zemích světa stává skutečností, vstoupí, samozřejmě z domova nebo ze své kanceláře, do velmi vlídného uživatelského prostředí stránek www a na nich prostřednictvím velmi názorných naváděcích ikon na obrazovkách dospěje ke kterýmkoli stránkám jakéhokoli dokumentu z prudce rostoucích elektronických fondů zpřístupňovaných online? Bude k tomu potřebovat "kamennou" knihovnu? Samozřejmě, že nikoli. A ptáte-li se, kdo to bude platit, pak odpověď je nasnadě: EBSCO a další provozovatelé elektronických knihoven tohoto typu osloví s cenově přijatelnou nabídkou nejen knihovny, ale přímo statisíce a miliony domácností a samozřejmě prakticky všechna pracoviště, která už dnes využívají k nejrůznějším potřebám počítač. Tento obchodní efekt z veřejných online informačních služeb znají už téměř dvacet let ve Francii, kde se videotexový systém Minitel uplatnil jako prosperující placená informační služba pro miliony domácností. Nedosti však na tom. Elektronické dokumenty v prostředí www nejsou jen digitalizovanými verzemi dokumentů tištěných.

Úplně jiné dokumenty
 Digitalizací dokumentů a jejich online zpřístupňováním v internetových systémech www dochází díky objevu hypertextu ke zcela novým a v prostředí do té doby provozovaných online informačních a knihovnických systémů nebývalým možnostem nakládání s jakýmkoli dílem, nesoucím nějaký obsah a komunikovaným v našem případě formou organizovaného datového útvaru v počítačové síti. V moderní společenské komunikaci vyvstal fenomén "médium". Už publicistika začala dlouho před vznikem počítačových multimédií pracovat s výrazy, jako je např. "masmedium". V informatikou prostoupeném světě jde především o všechny typy médií v digitalizované podobě. Do ní se konvertují a v ní se dále generují nejrůznější komunikáty, ať už ucelená díla odpovídající v tištěné formě typologii druhů dokumentů spojené třeba s pravidly identifikačního popisu pro knihovnické a bibliografické účely, nebo jen jakési fragmenty děl, generované soudobými internetovými softwarovými prostředky, jako je už zmíněné prostředí www. I tyto fragmenty mívají svůj obsah a mohou být zkoumány jako "sdělení" z hlediska např. sémiotiky. Dokonce se tu právě na základě objevu html rozvíjí nová větev sémiotiky, reprezentovaná už světově proslulými vědeckými osobnostmi, jako je např. David Bolter s převratnými axiomy předloženými tradiční sémiotice už v roce 1991. Vyšel totiž z předpokladu, že předmět tradičních sémiotických modelů už nemusí být v internetovém multimediálním prostředí statický, jako byl až dosud klasický dokument. V případě psaného, resp. tištěného textu používáme statický, naučený "kód", kdežto v případě elektronického textu nemusíme číst jenom my, ale čte jej současně i stroj, který nám na základě našich pokynů může zajistit přímou interakci s jinými texty jiných dokumentů.
 Jak to souvisí s knihovnictvím? Především skutečností, že kromě ustálené představy akvizice, katalogizace a půjčování dokumentů vnucuje se představa rozpadu těchto dokumentů v sítích sémanticky propojených fragmentů, prvků nesoucích informaci, ale formálně nevymezených znaky, kterými se vymezuje už také elektronický dokument (viz např. SGML). Už termín "dokument" se pro účely knihovnického a bibliografického zpracování změnil na termín "digitální objekt". Znamená však nejen to, co jsme jako dokument zvyklí zpracovávat, lokalizovat ve fondu a zpětně vyhledávat. Jde už o jakýkoli smysluplný celek nesoucí věcný obsah, informaci, ať je to text, obraz nebo zvuk. Tento směr vývoje je doprovázen hned dvěma iniciativami. Americké asociace nakladatelů přichází se standardizací jednoznačné identifikace elektronického díla a prosazuje tomu odpovídající prostředek ve formě označené jako DOI (Digital Object Identifier). Má se stát elektronickou obdobou ISBN, resp. ISSN, ovšem navíc s lokační funkcí na Internetu. Jeho hlavní funkcí má být interaktivní přímé propojení nakladatele nikoli jen s knihkupcem či knihovnou, ale dokonce se čtenářem. Známé knihovnické servisní centrum OCLC zase už od roku 1995 vyvíjí úplně nový směr popisu dokumentu specificky určeného pro digitální dokumenty, reprezentovaný teorií identifikačního popisu elektronického dokumentu umístěného někde v počítačové síti ovládané internetovými softwarovými prostředky a nástroji. Projekt nazvaný podle sídla OCLC - Dublin Core Metadata Iniciative - byl už v naší odborné literatuře díky kolegyni Bratkové dobře představen. Jde vlastně o katalogizaci internetových informačních fondů, ovšem jen těch, které jsou k tomu způsobilé. To znamená především fondů elektronických knihoven, které jsou řádně "knihovnicky" spravovány. Jako by do dosavadního, už poněkud samoúčelného propracovávání marcovských formátů zavál svěží vítr. Do hry vstoupili kromě katalogizátorů a bibliografů už také lidé "od počítačů", např. z amerického Národního střediska pro superpočítačové aplikace, a nad problémem, které údaje má takový popis dokumentu (tady digitálního objektu) opravdu účelně obsahovat, se uvažuje už velmi racionálně.

Knihovníci elektronických knihoven
 Kvalifikovaná knihovnická správa je v elektronických knihovnách právě tak důležitá, jako v knihovnách zpřístupňujících "hmotné" knihovní jednotky (kromě tištěných dokumentů také videozáznamy, kazety, CD-ROM a jiná média). Vždycky je cílem zpřístupnit čtenáři z toho, co knihovna má nebo dovede od jiné knihovny získat, to, co požaduje. Někdy se s elektronickou knihovnou směšuje celé "elektronické universum" textů, obrazů a zvukových nahrávek, které dnes internet obsahuje. Musíme si však uvědomit, že něco z toho, možná už většinu, obsahuje skutečně internet jako veřejně přístupná počítačová síť. Ale profesionálně spravované "digitální objekty" jsou přístupné sice také po internetu a stále více i s pomocí jeho softwarových prostředků, ale jen jako uzavřené obchody. Do nich si pro zboží můžeme zajít jen máme-li klíč od jejich dveří a také peníze na zaplacení zboží, které zde můžeme získat. Obdoba s fungováním klasické knihovny kulhá jen v potřebě klíče či povolení už při vstupu a - zatím - také ve zpoplatnění jakékoli formy zpřístupnění jednotek jejího fondu.
 Dosud je obvyklé, aby se čtenář jako jednotlivec při potřebě získat přístup k jakýmkoli dokumentům v konečné fázi obrátil buď na knihkupectví nebo navštívil "svoji" knihovnu. Ta má klíče i ke knihovnám elektronickým a také prostředky na úhradu účtů, které provozovatel elektronické knihovny vystaví. To však je, troufám si říci, jen přechodné údobí. Nakladatelé a firmy hromadně nakupující už také elektronickou knižní, časopiseckou a jinou dokumentovou produkci si už dnes budují vlastní knihovny, knihovny elektronické, které oproti "kamenným" nemají "své" čtenáře vymezené místně. Jsou přístupné odkudkoli. Samozřejmě se přímo vnucuje paralela s televizí jako konkurencí biografu. A právě tak, jako si kina musela nalézt své publikum a televizi přežila, také stávající knihovny stojí před úkolem najít si svého čtenáře. Ty které to nedokážou, zaniknou.
 Postavení dnešních "kamenných" knihoven v budoucí konkurenci s knihovnami elektronickými bude logicky záviset na tom, co dokáží čtenáři, a to jen tomu, pro kterého jsou místně dobře dosažitelné, nabídnout navíc, jako jakousi přidanou hodnotu k online přístupu do stále snadněji přístupných digitalizovaných fondů prostřednictvím internetu. V tomto směru je však patrný značný rozdíl šancí mezi veřejnými knihovnami a knihovnami odbornými, vědeckými, akademickými, technickými, resp. knihovnami, které jsou součástí nějaké organizace a slouží jejím zaměstnancům (nebo také studentům) k plnění pracovních (studijních) povinností.
 Veřejné knihovny mají nepochybně více předpokladů nejen existence, ale také přitažlivosti pro občanskou veřejnost i v době totální dostupnosti internetu, než knihovny "neveřejné". Nemohou ovšem sázet na to, že budou, obdobně jako dnes třeba internetové kavárny (a připusťme, že dnes u nás stále více i mnohé veřejné knihovny), umožňovat na svých počítačích kterémukoli občanu a také dětem a mladistvým přístup k internetu, a to třeba právě do knihoven elektronických. To, co tyto knihovny, jako skutečná kulturní a vzdělávací informační centra měst a obcí budou muset nabídnout, je opět především co nejpestřejší výběr "hmotných" knihovních fondů. A nejen to. Stále bude aktuální nabídka besed s autory, výstav a dalších kulturních akcí pro veřejnost. Samozřejmě i zde bude nezbytná asistence odborné obsluhy čtenáře nejen při výběru literatury k zapůjčení, ale také při vyhledávání informací v externích databázových systémech. Nepůjde ovšem o vědecké, technické nebo specializovaně odborné informace, ale o tzv. "občanské" informace, informace "všedního dne", informace umožňující orientaci v komunální i státní politice, službách, kultuře i sportu a jiné zábavě. Tento "doprovod" po dosažitelném kybernetickém prostoru bude vždycky pro řadu čtenářů veřejných knihoven potřebný. Nicméně tyto knihovny musí sázet i do budoucna především na kvalitu vystaveného "zboží" a samozřejmě na kvalitu systému obsluhy "zákazníka" právě tím, co mají reálně na skladě. Počítače a jejich sítě zde nebudou k odvedení čtenáře k jiným, digitálním sbírkám ve virtuálnu internetu, ale naopak jako pomůcka k orientaci v možnostech prezenčně poskytovaných služeb knihovny, kterou osobně navštívil.
 Odborné knihovny všeho druhu to budou mít těžší. Jejich čtenáři budou mít k odborné literatuře přístup online od svých pracovních stolů a také z domova. Je už také zcela zřejmé, že elektronickou formou jsou vydávány především právě všechny typy vědecké a odborné literatury. Z toho přirozeně vyplývá, že se dosud ještě často rychle rostoucí objemy tištěných dokumentů na regálech těchto knihoven budou podstatnou měrou ztenčovat. Dnes nám to ještě připadá stěží představitelné, ale taková knihovna téměř bez aktuálního knihovního fondu, tedy se značně vyprázdněnými policemi ve "volném výběru", může být v budoucnu realitou. Neznamená to ovšem, že nebude třeba odborné knihovnické profese. Ta se však bude realizovat při budování a zpřístupňování knihoven elektronických. Anglický výraz "cybrarian" se pro toto povolání, vykonávané nikoli v "kamenné" knihovně, ale z kteréhokoli místa vybaveného příslušnou počítačovou a telekomunikační technikou, nezdá být nepřípadný. Na druhé straně je ovšem nutné zcela změnit nazírání na to, co se někde nazývá "knihovna" a jinde "vědeckoinformační středisko", resp. "středisko vědeckotechnických informací".
 Pokud se v instituci, jakou je např. vysoká škola, výzkumný ústav nebo vývojová základna průmyslového podniku spokojíme s informačním zabezpečením uživatele na úrovni knihovnické obsluhy, je možné už dnes předvídat, že taková služba bude žádána stále méně a tomu bude také odpovídat její prestiž. Jestliže odborná, resp. vědecká knihovna nenabídne svým uživatelům kvalifikované rešeršní a nadstavbové informační služby s využitím profesionálních informačních metod přístupu do světového spektra poznatkových zdrojů v databázových centrech, nebude mít šanci na přežití. Její stávající uživatelé si totiž běžné knihovnické a také neprofesionální, nicméně však do jisté míry účinné informační služby s pomocí standardních internetovských nástrojů a snadno dostupných elektronických knihoven zajistí sami. Po nesmyslné destrukci středisek VTEI, obdobné poúnorovému stalinistickému údobí (vyslovil jsem se k tomu už na stránkách "Ička" v roce 1996), se naše odborné a vědecké knihovny jen ve výjimečných případech prosadily jako součást vědeckovýzkumné komunity a provozovatelé vyšších než standardních knihovnických služeb. Naše vysokoškolské knihovny se ani zmínkou neprosadily do nového vysokoškolského zákona a co je nejzávažnější skutečností, ani jejich nejvyšší management se podle tohoto zákona nepočítá do akademické obce. Musíme si tento smutný úděl přiznat a poučit se z toho. Vina není jen na straně vedení našich vysokých škol, je především na naší straně. V zemích, kterým se usilujeme i v knihovnictví přiblížit, zaujímají řídící pracovníci akademických knihoven zpravidla postavení univerzitních profesorů.

Závěrem
 Elektronické knihovny jako konkurence knihoven "kamenných" se stává realitou. Knihovnické povolání se tím neničí, ale naopak nabývá na šíři a také na kvalitativních profesních nárocích. Kromě stávajících knihovnických služeb končících prezenční či absenční výpůjčkou dokumentu nebo jen bibliografickou či faktografickou informací čtenáři, resp. uživateli v prostorách knihovny, se rozvíjejí nové formy knihovnických služeb online, bez potřeby čtenáře opustit svoji klientskou počítačovou stanici, ať už na svém pracovišti nebo doma.
 Služby elektronických knihoven, budovaných samozřejmě opět nikým jiným než kvalifikovanými knihovnickými profesionály, ovšem zaměstnanými přímo nakladateli, resp. producenty elektronických dokumentů, a pracujícími zpravidla v režimu teleworkingu, budou nezávislé na zprostředkování stávajícími knihovnami. Veřejné knihovny si atraktivitou svých vlastních fondů a zejména kulturně vzdělávacími, zájmovými a také občansky orientovanými informačními službami čtenáře udrží. Odborné a vědecké knihovny neveřejného charakteru, specializované zejména v oblastech přírodních věd a techniky, pokud nepřejdou na kvalifikované rešeršní a studijně rozborové služby odpovídající moderním vědeckoinformačním střediskům, zaniknou.
 Budoucnost oboru, který vytváří most mezi produkcí dokumentů a jejich adresným výběrem odpovídajícím individuální informační potřebě uživatele, není vznikem elektronických knihoven ohrožen, ale obohacen. Musí však s existencí této nové kategorie služeb umět počítat a profilovat se ve stále obtížněji vytvářeném prostoru vysoce kvalifikovaných nadstavbových služeb, a to jak ve veřejných knihovnách, tak v knihovnách sloužících vědeckovýzkumné a vývojové uživatelské komunitě. K tomu musí vést mimo jiné zejména vyšší formy vzdělávání, jako jsou nejen magisterská, ale dnes už také pracně prosazená doktorská studia v oboru Informační věda.

Literatura
Bolter, David J. The Writing Space: The Computer, Hypertext, and the History of Writing. Chicago: Erlbraun 1991.
Bratková, Eva. Metadata jako nový nástroj pro komunikaci webovských informačních zdrojů. Národní knihovna, 1999, č. 4, s. 178- 195.
Vlasák, Rudolf. Informační střediska nebo knihovny? Aneb s vaničkou někdy i dítě.
In "i°96". - Roč. 38, č.1 (1996), s. 7-11.
Vlasák, Rudolf. Nové paradigma knihovnictví? [online]. Inforum°99. Elektronický sborník.

Zdroj: http//:193.85.188.203/in/archive/inforum99