Knihy vs. e-knihy - technologie pro úschovu dat, výhody a nevýhody

Ve vztahu k novým médiím a obecně k pokroku na poli informačních technologií se často mluví o pozitivech a negativech oproti starému, po staletí osvědčenému způsobu uchovávání a přenášení dat. Už od poloviny minulého století a v dnešní době čím dál vážněji se lidstvo zamýšlí nad křehkostí civilizace a jejích výdobytků, nad tím, jak zachovat důležitá data co nejdéle a nejlépe. Pro některé může být globální energetická krize argumentem pro zachování starých, řekněme preindustriálních médií. Zamysleme se tedy nad pozitivy a negativy záznamových technologií.

Mluvíme-li obecně o médiích, čili o prostředcích uchování dat, všimneme si silné negativní korelace mezi výdrží na jedné straně a kapacitou, rychlostí a dalšími možnostmi přenosu na straně druhé. Jeskynní malby a kamenné destičky s klínovým písmem přežily celá tisíciletí, jsou ale těžké a jeskyně není mobilní. Celkově se jedná o naprosto neefektivní a primitivní technologii (dá-li se to tak nazvat). Knihy a obrazy na plátnech jsou už podstatně skladnější a přenosnější, jejich životnost se ale počítá v nejlepším případě ve staletích. Dnes dominující magnetické a optické disky mohou v pár gramech hmoty udržet informace z celých knihoven, nemluvě o internetu a virtuálních úložištích (tzv. cloudech), které umožňují jak uchování dat bez nutnosti přímo vlastnit fyzické médium, tak i jejich přenos teoreticky kamkoli. Avšak životnost výrobku, který data v takovéto formě uchovává, dosahuje řádově maximálně několika desítek let. Nejde však jen o problém odolnosti a kapacity, ale také o možnosti zapisování a čtení informací.

Kdybychom měli porovnat klasickou tištěnou knihu a e-knihu a jejich smysl pro svět bez elektrických zásuvek, řekli bychom, že tištěná kniha je lepší. Jednou ji vytisknete a hotovo, vydrží sto let bez potřeby dalších energetických vstupů. Vedle toho e-knihy elektřinu potřebují, bez ní se čtečka za dva týdny vybije a je po legraci. Problematika je ale mnohem zamotanější a často nelze říci, jestli je lepší to nebo ono. Vždy záleží na úhlu pohledu a zvolených kritériích. V zásadě má ale nové médium vždy potenciál být lepší než staré. Můžeme mít tištěnou knihu a dovézt ji do necivilizované země třetího světa a ona tam bude sloužit léta. Stejně tak ale můžeme dovézt podstatně menší čtečku obsahující stovky e-knih, třeba i napájenou ze solárních článků. S knihou můžeme hodit o zeď. Poškodí se vazba, ale můžeme číst dál. Hodíme-li o zeď se čtečkou, rozbije se nenávratně. Můžeme ji ale vyrobit z odolnějšího materiálu a přežije také. Nemluvě o tom, že čtečka nebo tablet není jen na čtení, ale i na psaní, má připojení na internet a může přehrávat hudbu a video.

Dalo by se říci, že moderní technologie uchovávání dat jsou jednoznačně lepší, protože přinášejí více možností. Mají větší kapacitu. Jsou mobilnější. Programovatelné. Je-li potřeba, jsou i vysoce odolné. Víme, že je možné uchovávat data v krystalické mřížce. Konkrétně máme například nanotechnologické sklo nebo polykarbonátový optický disk, které vydrží žár stovek stupňů a uchovají data i tisíce let. Již dnes objevujeme a rozvíjíme způsoby, jak ochránit data prakticky navždy. Každá mince má však svůj rub i líc. Achillovou patou moderních informačních technologií pak není ani tak přímá závislost na elektřině (ta existuje nezávisle na lidstvu, je tedy kdykoli k dispozici), ale nutnost technologií pro čtení. Když dojde k zániku naší civilizace a za stovky nebo tisíce let bude na Zemi jiná, která začne od píky, nalezne po nás dva druhy dat. Jednak pár textů a obrázků primitivně zanesených na povrch kamene, kovu či plastu, jednak celé databáze geniálně schované v samotné struktuře téhož materiálu. Potíž však bude v tom, že budou nejspíš moci číst jen to první. O existenci druhého se už nemusí třeba nikdy dozvědět. A kdo ví, možná se historie skutečně opakuje, k něčemu takovému už došlo a my dnes jen znovu objevujeme technologie, které se na Zemi už kdysi používaly.

Autor: Štěpán Mach