Pět dlouhých knih, jejichž každá stránka stojí za to
13.9.2014Překlad článku Lauren Sarner 5 Long Books Worth Every Page z blogu The Huffington Post.
Jako člověk, který píše o knihách, musím celkem často při sledování adaptací ohrnout nos a říct: „Kniha byla lepší.“
Ian McEwan, který je v daném ohledu větší autorita než já, nedávno mluvil o současném trendu v knižním světě – romány dlouhé okolo 800 stran. Stačí se podívat na aktuální seznam knižních bestsellerů, kde romány jako Outlander a The Goldfinch okupují nejvyšší příčky. Podle McEwana je však pouze pár knižních románů, které si zaslouží být natolik dlouhé.
McEwan nerozebíral, jak trend dlouhých knížek koreluje s adaptacemi, takže já budu. Částečná příčina toho, proč jsou seriály Hra o trůny a také Outlander tak skvělé – kromě „obyčejných“ věcí, jako jsou kvalitní herecké výkony, produkce, scénář – je fakt, že zachovávají všechny aspekty, které činí příběh neodolatelným, a naopak odstraní veškerou omáčku, kterou se editoři báli z knihy vyškrtnout.
Skutečně potřebujeme trávit čas čtením 200 stránek o vedlejších postavách, které s příběhem nesouvisejí? Neobejdeme se bez 30-ti stránkového popisu listoví či jídla?
Když kniha Muži, kteří nenávidí ženy poprvé spatřila světlo světa, každý říkal: „Po sto stránkách je to lepší.“ Pokud toto musíme říkat, není divu, že je filmová adaptace mnohem podmanivější. Proč totéž neřekl editor?
Jestliže skutečně chceme říct „kniha je lepší“, pak si to musí zasloužit tím, že v ní není ani píď textu, který by šlo snadno vynechat. Jinak i zarytí knihomolové musí přiznat, že sledování pozemního hokeje je pro ně mnohem zajímavější než prokousávání se dvaceti stránkami o léčivých bylinách (jako v Outlanderu).
Nepovažuji se za odpůrce bichlí a níže zmíním knihy, které by i Ian McEwan mohl považovat za hodny přečtení (bohužel ne všechny zmíněné knihy byly přeloženy do češtiny, počet stran odpovídá tedy vždy číslu z originálního článku, pozn. překl.).
1. Aidan Chambers: This is All: the Pillow Book of Cordelia Kenn (816 stran)
Kniha nemusí každému sednout – máte-li rádi složité zápletky, radši se jí vyhněte. Je to spíš studie charakteru než příběh, ale zkoumá srdce a duši pubertální dívky tak syrově, že je to zároveň neuvěřitelné i znepokojující. Znepokojující proto, že autor, muž ve středním věku, píše o tom, jaké to je být dospívající dívkou, mnohem lépe než někdo, kdo jí skutečně byl.
2. Neil Gaiman: Američtí bohové (624 stran)
Po přečtení zůstává v knize mnoho pasáží, které si žádají podrobnější zkoumání; je jednou z minima těch, které by měly být ještě o něco delší. Sám Gaiman přiznal, že nebyl schopen všechny svoje nápady vtěsnat do jednoho svazku knihy a míní napsat pokračování. Na pokračování stále čekáme, stejně tak i na televizní adaptaci, která může i nemusí vzniknout. Pokud vznikne, asi přiznáme, že je lepší než kniha, jedině tehdy, když tam toho bude víc, ne méně.
3. Margaret George: Helen of Troy (656 stran)
Tak trochu to je a tak trochu to není historická fikce. Margaret George se rozhodla do epického příběhu trojské války zařadit i božstva a příšery (protože s nimi je to větší zábava), ale nepřehání to a vyprávění stále soustředí kolem lidí. Existuje důvod, proč je příběh o Tróji po tisíce let stále přitažlivý, o to větší výkon je ho vhodně osvěžit.
4. Stephen King: Prokletí Salemu (674 stran)
Všechny aspekty příběhu, dokonce i (nebo možná obzvlášť) všední pasáže jsou jako dílky puzzle, ze kterých se pomalu skládá strašlivá noční můra.
5. Margaret Atwood: Slepý vrah (656 stran)
Další z knih, které by mohlo prospět, kdyby byla ještě delší. Jen kdybychom tak mohli dostat víc z toho příjemně zvláštního příběhu uvnitř příběhu.
Přeložil: Štěpán Mach
Ian McEwan je spisovatel a básník britského původu. Mimo jiné držitel Řádu britského impéria. Je znám jako autor románu Betonová zahrada. U anglických a francouzkých čtenářů bývá přezdíván jako Ian Macabre. V čechách je označován jako básník perverze.