Ukázka knihy, Dalších 365 dní od Blanka Lipińska

3.8.2022

Ukázka knihy, Dalších 365 dní od Blanka Lipińska

Kapitola I

Projížděla jsem kabrioletem podél pláže a horký vítr mi cuchal vlasy. Z reproduktorů se ozývala Ariana Grande a její píseň Break free, která vystihovala mou situaci tak jako žádná jiná na světě. If you want it, take it – zpívala a já přikyvovala každému slovu a otáčela knoflíkem, aby hudba ještě více zesílila.

Dnes jsem měla narozeniny, dnes jsem se teoreticky stávala o rok starší, než jsem byla včera, měla bych být v depresi, ale pravda byla, že jsem se ještě nikdy předtím necítila tak živá.

Když jsem na semaforu zastavila auto, zrovna začínal refrén. Kolem mě explodovaly basy a moje skvělá nálada mě přiměla zpívat také.

„This is… the part… when I say I don’t want ya… I’m stronger than I’ve been before…,“ vyřvávala jsem společně s Arianou a rozhazovala rukama do všech stran. Mladík, jehož auto zastavilo vedle mě, se svůdně usmíval a pobavený mým chováním poklepával na volant v rytmu písně. Nejspíš ho kromě hudby upoutal také můj outfit a musím uznat, že jsem toho dnes na sobě zrovna moc neměla.

Černé bikiny dokonale ladily k mému fialovému autu Plymouth Prowler, se kterým ladilo úplně všechno, protože bylo prostě fantastické. To auto, krásné a jedinečné, byl můj narozeninový dárek. Samozřejmě jsem si byla vědoma toho, že s tím můj muž nikdy nepřestane, ale líbilo se mi pohrávat si s myšlenkou, že by s dárky mohl být konec.

Začalo to před měsícem: každý den jsem u příležitosti blížících se narozenin dostávala něco nového. Třicáté narozeniny, takže třicet dnů obdarovávání – tak si to představoval. Protočila jsem panenky, a když se na semaforu rozsvítila zelená, vyrazila jsem kupředu.

Zaparkovala jsem, popadla tašku a vydala se směrem k pláži. Byl horký den uprostřed léta a já jsem opravdu chtěla zjistit, jestli existuje nějaká hranice, kdy už budu nasycená sluncem. Usrkávala jsem brčkem ledový čaj a při chůzi nořila chodidla do rozpáleného písku.

„Všechno nejlepší k narozeninám, stařenko!“ vykřikl můj muž, a jakmile jsem se k němu otočila, vytryskl mi gejzír růžového Moetu přímo do obličeje.

„Co to vyvádíš?!“ vykřikla jsem se smíchem a snažila se dostat mimo proud tekutiny. Bohužel marně. Zmáčel mě celou od hlavy až k patě, jako kdyby mě polil hasičskou hadicí. Když byla lahev prázdná, vrhl se na mě a povalil mě do písku.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ zašeptal. „Miluju tě.“

V ten moment vklouzl pomalu jazykem do mých úst a začal se v nich zvolna pohybovat. Zasténala jsem, ovinula mu ruce kolem krku, roztáhla nohy a on se vtiskl mezi ně.

Pevně mě sevřel a položil mě na měkkou zem. Pak se ode mě odtáhl a díval se na mě veselýma očima.

„Něco pro tebe mám,“ povytáhl rozjásaně obočí, vstal a táhl mě za sebou.

„To zas bude něco,“ zamumlala jsem sarkasticky, oči skryté za skly tmavých brýlí. Natáhl ke mně ruku, sundal mi je a jeho tvář zvážněla.

„Chtěl bych…,“ zakoktal se a já se na něj pobaveně podívala. Zhluboka nabral vzduch do plic, poklekl na koleno a podával mi malou krabičku. „Vezmi si mě,“ řekl Nacho a vycenil na mě své nádherně bílé zuby. „Rád bych řekl něco chytrého, romantického, hlavně bych ale chtěl říct něco, co by tě přesvědčilo.“

Nadechla jsem se a on zvedl ruku, aby mě umlčel.

„Než něco řekneš, Lauro, přemýšlej o tom. Zásnuby ještě nejsou svatba a svatba není věčnost,“ šťouchl mě zlehka krabičkou do břicha. „Nezapomeň, že tě nechci k ničemu nutit. Nic po tobě nechci. Pokud souhlasíš, řekni prostě ‚ano‘.“

Chvíli mlčel, čekal na mou odpověď, a když se mu jí nedostávalo, zavrtěl hlavou a pokračoval: „Jestli nesvolíš, pošlu za tebou Amelii a ta tě umučí k smrti.“

Podívala jsem se na něj, vzrušená a vyjukaná ale zároveň šťastná.

Kdyby mi někdo na Silvestra řekl, že za pár měsíců budu tam, kde teď jsem, zaťukala bych si na čelo, pomyslela jsem si a v duchu se zasmála. A kdyby mi někdo v té době, kdy mě Massimo unesl, řekl, že za rok skončím na Tenerife a u nohou mi bude klečet potetovaný chlapík, dala bych ruku do ohně za to, že něco takového je zhola nemožné. Jenže teď bych vlastně neměla ruku… Pomyšlení na to, co se stalo před osmi měsíci, mě zabolelo, ale díkybohu, nebo spíš díky doktoru Mendozovi, se mi už spalo o hodně lépe. Ale po tak dlouhé době s takovým společníkem v posteli to těžko mohlo být jinak…

Kapitola II

Když jsem poprvé otevřela oči poté, co jsem je v rezidenci Fernanda Matose zavřela, spatřila jsem, že jsem obklopena kilometry hadiček zabudovaných ve svém těle a obklopená desítkami obrazovek zobrazujících stav mých životních funkcí. Všechno pípalo a hučelo. Chtěla jsem spolknout slinu, ale ukázalo se, že mám v krku nějakou trubičku. Bála jsem se, že se každou chvíli pozvracím. Oči se mi zamžily a cítila jsem, jak začínám propadat panice. Pak začal jeden z přístrojů strašlivě pískat, dveře se rozlétly a do místnosti vpadl Massimo. Posadil se vedle mě a vzal mě za ruku.

„Miláčku,“ zalesklo se mu v očích. „Díkybohu!“

Černý vypadal unaveně a zdálo se mi, že je o polovinu hubenější, než jsem si ho pamatovala. Zhluboka se nadechl, začal mě hladit po tváři a při pohledu na něj jsem docela zapomněla na trubici, která mě dusila. Z očí mi začaly stékat slzy a on každou z nich setřel, aniž by přitom odtrhl rty od mé dlaně. Najednou do pokoje vešly sestry a ztišily ten nesnesitelný přístroj.

Za jejich zády se ve dveřích objevili lékaři.

„Pane Torricelli, odejděte, prosím. My se o vaši paní postaráme,“ řekl starší muž v bílém plášti, a když Don nereagoval, zopakoval žádost hlasitěji.

Massimo se napřímil, vztyčil se nad ním, jeho výraz se změnil v ledově chladný, procedil skrz zaťaté zuby: „Moje žena poprvé po dvou týdnech otevřela oči, takže pokud se domníváte, že se chystám odejít, velmi se mýlíte,“ zavrčel anglicky a doktor jen mávl rukou.

Z krku mi vytáhli trubici, která se podobala hadici od vysavače, a já si pomyslela, že by bylo lepší, kdyby tohle Černý neviděl. Ale co už se dalo dělat. Jen o chvíli později se začali v mém pokoji střídat lékaři nejrůznějších specializací a nekonečně dlouho mě prohlíželi a vyšetřovali.

Massimo se ani na vteřinu nevzdálil, a dokonce ani na vteřinu nepustil moji ruku. Několikrát bych byla raději, aby tam nebyl, ale ani já jsem ho nepřiměla, aby se byť jen o centimetr pohnul a uvolnil místo lékařům. Nakonec všichni zmizeli, a i když se mi pořád ještě špatně mluvilo, chtěla jsem se ho zeptat, co se vlastně stalo. Snažila jsem se popadnout dech, kašlala a něco nesrozumitelně mumlala.

„Nic neříkej,“ zasténal Černý a znovu přiložil mou dlaň ke svým nádherným rtům. „Dřív, než se začneš ptát…,“ povzdechl si a začal nervózně pomrkávat, jako by zadržoval slzy. „Zachránila jsi mě, Lauro. Stejně, jako to bylo v mém vidění. Zachránila jsi mi život, lásko.“

Zadíval se na moji dlaň. Nechápala jsem, kam tím míří.

„Ale…“

Pokoušel se ze sebe něco dostat, ovšem nedařilo se mu to.

Pak mě napadlo, o co mu nejspíš jde. Třesoucíma se rukama jsem začala stahovat pokrývku. Černý se mě snažil zadržet, ale cosi mu bránilo v tom, aby se mnou bojoval. Pustil moje zápěstí.

„Luca,“ zašeptala jsem, když jsem viděla, jak je mé tělo omotané obvazy. „Kde je náš syn?“

Můj hlas byl sotva slyšitelný, každé slovo mi působilo bolest. Chtělo se mi křičet, vstát z postele a vykřiknout TUHLE otázku, přinutit Černého, aby mi konečně řekl pravdu.

Vstal, klidně popadl přikrývku a zakryl mé pošramocené tělo. Oči měl mrtvé, při pohledu na něj ve mně narůstala hrůza a zoufalství.

„Nežije,“ povzdechl si a otočil se k oknu. „Střela prošla příliš blízko… byl příliš malý… neměl šanci.“ Hlas mého muže se zlomil a já nedokázala ani pojmenovat, co jsem pocítila. Pojem zoufalství na to nestačil. Bylo mi, jako kdyby mi právě někdo vyrval srdce z těla. Vlny pláče mě zalévaly každou vteřinou a bránily mi dýchat. Zavřela jsem oči a snažila se polknout hořkou žluč, která mi stoupala do krku. Moje dítě, štěstí, které mělo být součástí mě a milovaného muže. Je pryč. Najednou se zastavil celý svět.

Massimo stál nehybně jako socha, pak si promnul oči a obrátil se ke mně.

„Naštěstí jsi naživu,“ pokusil se o úsměv, ale moc se mu to nepodařilo. „Vyspi se, doktoři říkají, že teď musíš hodně odpočívat.“ Pohladil mě po vlasech a otřel mi mokré tváře. „Budeme mít kupu dětí, to ti slibuju.“

Po těch slovech jsem se rozplakala ještě víc.

Stál rezignovaně, mělce dýchal a já cítila, jak ho ovládá bezmoc. Sevřel ruce v pěsti, a aniž by se na mě podíval, odešel z místnosti. Po chvíli se vrátil v doprovodu lékaře.

„Paní Lauro, dám vám nějaká sedativa.“

Nemohla jsem mluvit, a tak jsem jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Ale ano, musíte se pomalu zotavit, pro dnešek už to stačí,“ vrhl na Černého přísný pohled.

Připojil k jedné z kapaček injekční stříkačku a já ucítila, jak mi tělo podivně těžkne.

„Budu tady.“ Massimo se posadil vedle lůžka a vzal mě za ruku. Začala jsem se vzdalovat. „Slibuju ti, že tu budu, až se probudíš.“

Byl tam, pokaždé, když jsem otevřela oči, pokaždé, když jsem usínala a pak se znovu probouzela. Ani na okamžik mě neopustil. Četl mi, pouštěl mi filmy, česal mě a myl. Ke svému překvapení jsem zjistila, že to poslední dělal i tehdy, když jsem byla v bezvědomí, sestry ke mně nepustil. Zajímalo by mě, jak se vypořádal s tím, že mě operovali muži.

Z toho, co jsem pochytila z jeho lakonických prohlášení, jsem byla postřelena do ledviny. Nedala se už zachránit. Naštěstí má člověk dvě a žít jen s jednou není nic hrozného, pokud je zdravá. Během operace mi srdce vypovědělo službu, což mě nijak zvlášť nepřekvapilo. Překvapilo mě jen to, že se to lékařům ještě podařilo napravit. Něco odstranili, něco sešili, kousek něčeho vyřízli a mělo by to fungovat. Lékař, který operaci vedl, mi o tom vyprávěl dobrou hodinu, ukazoval mi na tabletu nákresy a schémata. Bohužel moje angličtina nestačila na to, abych pochopila do všech podrobností, co všechno mi říkal. Každopádně, v mém aktuálním rozpoložení mi to bylo úplně jedno. Podstatné bylo, že jsem měla už brzo opustit nemocnici. Zdálo se, že je můj stav den ode dne lepší, moje tělo se rychle zotavovalo… Tělo ano, ale duše byla stále mrtvá. Slovo „dítě“ zmizelo z našeho slovníku a jméno „Luca“ najednou přestalo existovat. Stačila jakákoli zmínka o dítěti, třeba jen v televizi nebo na internetu, a okamžitě jsem se rozplakala.

S Massimem jsme mluvili o všem, otevřel se mi víc než kdykoli předtím. Nechtěl ale ani za nic mluvit o Silvestru. To mě rozčilovalo čím dál víc. Dva dny předtím, než jsem měla opustit nemocnici, jsem to už nevydržela.

Černý přede mě právě položil tác s jídlem a vyhrnul si rukávy.

„Nesním ani gram,“ zavrčela jsem a sevřela rukama peřinu. „Hovoru na tohle téma se nevyhneš. Nemůžeš se už vymlouvat na moje zdraví, cítím se výborně.“ Ostentativně jsem zakoulela očima. „Massimo, sakra, mám právo vědět, co se stalo v sídle Fernanda Matose!“

Don upustil lžíci na talíř, zhluboka se nadechl a otráveně vstal ze svého místa.

„Proč jsi tak tvrdohlavá?“ podíval se na mě rozzlobenýma očima. „Ježíši, Lauro.“ Zakryl si obličej a trochu se ke mně naklonil. „Dobře. Do jakého okamžiku si pamatuješ, co se dělo?“ V jeho hlase byla znát rezignace.

Pátrala jsem v zákoutích svých vzpomínek, a když se přede mnou objevil Nacho, zastavilo se mi srdce. Hlasitě jsem polkla slinu a dlouze vydechla. „Pamatuju si, jak mě mlátil ten parchant Flavio.“

Massimovy čelisti se začaly rytmicky svírat.

„Pak ses objevil ty.“

Zavřela jsem oči v domnění, že mi to pomůže lépe si vybavit, co se tehdy stalo. „Pak nastal rozruch, všichni odešli a nechali nás samotné.“ Zarazila jsem se, nebyla jsem si jistá, co by mělo následovat. „Šla jsem k tobě… Vzpomínám si, že mě bolela hlava… A pak už nic.“ Omluvně jsem pokrčila rameny a zadívala se na něj.

Viděla jsem, jak to uvnitř Massima vře. Celá ta situace a vzpomínky na ni v něm pravděpodobně vzbuzovaly pocit viny, se kterým se nedokázal vyrovnat. Přecházel po místnosti, zatínal ruce v pěst a jeho hrudník se zběsile zdvíhal a pak znovu klesal.

„Flavio, ten… Zastřelil Fernanda a pak vystřelil po Marcelovi.“

Když jsem to slyšela, zamrazilo mě.

„Minul,“ dodal a já úlevně vydechla. Massimo na mě upřel překvapený pohled a já předstírala, že mě zabolelo na hrudi. Položila jsem si na ni ruku a pokynula mu, aby pokračoval.

„Ten holohlavý hajzl ho zastřelil. Nebo si to přinejmenším myslel, když padl za stůl a začal krvácet. V tu chvíli se ti udělalo zle.“

Znovu se zastavil a svíral pěsti tak, až mu zbělely klouby.

„Chtěl jsem tě podržet a v tu chvíli vystřelil znovu.“

Vytřeštila jsem oči, až byly velké jako talíře, dech se mi zadrhl v krku. Nebyla jsem schopna slova. Musela jsem vypadat strašně, protože Černý ke mně přistoupil, pohladil mě po tváři a po vlasech a zkontroloval ukazatele na monitorech. Byla jsem v šoku. Jak by na mě mohl Nacho vystřelit? Nerozuměla jsem tomu.

„A proto jsem s tebou o tom nechtěl mluvit,“ zavrčel Černý, když jeden z přístrojů začal pípat. Do místnosti vběhla sestra a za ní lékař. Znovu kolem mě zavládl rozruch, ale za chvíli už mi zavedli do katétru další sedativa a ta se o všechno postarala. Tentokrát jsem ovšem neusnula, jen jsem se uklidnila. Připadala jsem si vzdálená. Viděla jsem a chápala všechno, ale přitom cítila zvláštní blaženost. Jsem lotosový květ na hladině jezera – tohle přirovnání mě napadlo, když jsem ležela na posteli a nezaujatě pozorovala Massima, jak vysvětluje doktorovi, co se stalo, a ten mu máchá rukama před nosem. Ach, doktůrku, kdybys jen věděl, kdo je můj manžel, nikdy by ses k němu tak nepřiblížil, pomyslela jsem si a zlehka se usmála. Oba muži dále diskutovali, až mu nakonec Černý dal za pravdu a přikývl na souhlas. Za chvíli jsme už zase byli sami.

Nakladatelství: Baronet

Cena s DPH: 319 Kč

Cena bez DPH: 290 Kč