Vysokou školu dokončí v Česku jen 62 procent bakalářů

„Na naší škole i na mnoha jiných technikách se nabírají studenti bez přijímacích zkoušek. A my tak nemůžeme ověřit znalosti uchazeče a hlavně jeho skutečnou motivaci, což by možná nedokázaly ani přijímačky,“ dodává Kočí. Studijní neúspěšnost podle něj ovlivňuje také to, že fakultu mají jako druhou volbu třeba studenti, kteří se nedostali na medicínu a po prvním ročníku zase odchází.

Místo testování uchazečů tak VŠCHT, stejně jako řada dalších nejen technických škol, ověřuje kvalitu studentů až v prvním ročníku. Kdo neprojde, končí. A ztratí tak jeden rok proplaceného studia. Nabírání bez přijímaček má ale i další nezamýšlené důsledky. Kolem roku 2014 se počet přijatých na VŠCHT zvýšil o několik stovek. Na univerzitu se totiž ve velkém hlásili žáci z postsovětských republik. I když téměř všichni po dvou semestrech na škole skončili, celý rok mohli v Česku díky studijnímu vízu zůstat.

Jen v roce 2018 bylo ukončeno na veřejných vysokých školách zhruba 50 tisíc studií v bakalářských a magisterských oborech. Ty až na výjimky MŠMT univerzitám proplatí. I když rezort přesně neví, kolik za neúspěšná studia vydá, částka se podle odhadů pohybuje v jednotkách miliard.

Za to kritizuje Česko i Evropská komise. Ta se totiž dívá na vysokoškolský systém pohledem efektivnosti vynaložených peněz. Každé nedokončené studium je tak investicí, která byla alespoň zčásti vyplýtvána zbytečně.

„Student může někde dva roky studovat, ukončí neúspěšně, přihlásí se jinam a tam absolvuje. Pokud mu uznají nějakou část předchozího studia nebo pokud si jen odnese nějaké znalosti, třeba i vysokoškolského prostředí, tak ta investice není promarněná, i když třeba není stoprocentně efektivní,“ nesouhlasí s pohledem zbytečně vynaložených peněz náměstek ministra školství pro řízení sekce vysokého školství, vědy a výzkumu Pavel Doleček.

Situace se ale v Česku do roku 2014 stále jen zhoršovala a příliš se nelepší ani dnes. Zatímco z bakalářských studií zahájených v roce 2001 se nepodařilo ukončit 45 procent, o pět let později už 55 procent a z ročníku 2014 dokonce 60 procent. Ze statistik vyplývá, že v roce 2014 dosáhlo Česko vrcholu, od té doby se neúspěšnost po prvním ročníku pohybuje stále kolem 40 procent. Finální čísla se ale dozvíme minimálně s pětiletým zpožděním. A to proto, že v bakalářských studiích lze pokračovat bez nutnosti placení až pět let a do té doby je značná část z nich stále aktivních.

Bakaláře tak podle aktuálních dat získá 62 procent přihlášených studentů. Ministerstvo školství chce toto číslo v budoucnu navýšit k 70 procentům.

Dlouhé magisterské obory zvládne dokončit sice jen 71 procent lidí, zároveň je ale navštěvuje zhruba devětkrát méně studentů než bakalářská studia, takže problém není tak závažný. Vůbec nejlépe na tom jsou navazující magisterská studia. Jejich studenti už prošli základním sítem a mají tak velkou šanci, že zvládnou i další vzdělávací stupeň. Doktorská studia se 40procentní úspěšností jsou pak samostatnou kategorií, kterou ovlivňují odlišné faktory. Třeba nízké platy.

Poslední srovnání úspěšnosti bakalářů (2017) v zemích OECD dopadlo pro Česko podprůměrně. Z vyspělých zemí je horších šest, například Rakousko nebo Nizozemsko. Nejlépe pak na tom jsou Velká Británie, Irsko a Litva. Tuzemští vysokoškoláci sice dohání zahraničí prodloužením doby studia, to ale není pro rozpočet zadarmo. Ekonom Oliver Lompart v diplomové práci spočítal, že MŠMT za prodlužování studia v roce 2014 vydalo přes miliardu a o dalších téměř pět miliard přišel stát na přímých a nepřímých daních.

„Systém financování vysokého školství není kapitační, nedáváme peníze na konkrétního studenta Honzu Nováka. Financování je rozdělené na blokové a výkonové, a pak máme celou řadu dalších dotačních schémat. Dopočítat se k jednotkové ceně studenta lze, ale nic vám to neřekne o systému jako takovém, protože škola dostává finance blokově na zajištění veškerého provozu,“ poznamenává Doleček. Jedním z indikátorů pro rozdělování financí mezi univerzity je i úspěšnost jejich studentů.

Jenže podle tohoto a dalších ukazatelů se rozděluje jen 14 procent rozpočtu. Většina zbylých prostředků jde vysokým školám dominantně v rámci blokového financování (podle počtu studentů a ekonomické náročnosti oborů) a další pak prostřednictvím nástrojů zaměřených na stipendia nebo rozvojové projekty. Jakákoliv změna je navíc velmi obtížně průchodná. Už proto, že s vysokou neúspěšností školy počítají.

„Není možné někoho přijmout a vědět už předem, že studium nezvládne. Kde je pak nějaká etika vysokých škol?“ ptá se analytik Aleš Vlk, který je spoluautorem publikace Studijní neúspěšnost na vysokých školách.

Problém s předčasným ukončováním vysokoškolského studia začaly Ministerstvo školství a univerzity opravdu řešit teprve před třemi lety. Dnes jsou třeba statistiky a opatření vedoucí k jejímu snížení povinnou součástí výročních zpráv vysokých škol. Ještě nedávno byla studijní neúspěšnost brána jako neodmyslitelná součást vysokoškolského studia. Univerzity ji zdůvodňovaly vysokými nároky a neschopností studentů naplnit očekávání.

Výzkumy z domácího prostředí i ze zahraničí ale ukazují, že nedostatečná úroveň znalostí studentů není tím jediným a rozhodujícím faktorem. Řadu studentů prostředí na univerzitě zkrátka zklame a končí buď dobrovolně nebo proto, že je fakulta nedokáže dostatečně motivovat. To, že nerozhodují znalosti, dokládá fakt, že studenti často dokončí vysokoškolské studium v jiném oboru, než na který se původně přihlásili. Třeba v úvodu zmíněná Fakulta technologie ochrany prostředí ví, že jejich neúspěšní studenti často pokračují třeba na České zemědělské univerzitě.

„I když máme statistiky neúspěšnosti, tak víme velmi málo o faktorech, které ji ovlivňují. Jednou z hypotéz je, že velmi záleží na sociální a akademické integraci na vysoké škole. Stěžejní je, aby se studenti cítili na vysoké škole dobře,“ myslí si Vlk.

To potvrzuje i výzkum ze Spolkové vysoké technické školy v Curychu. Christoph Statfeld a jeho kolegové sledovali cestu 226 nových vysokoškolských studentů prvním ročníkem. Zajímalo je, jak ovlivňují jejich studijní výsledky neformální vazby, které navážou se spolužáky. Ukázalo se, že společensky izolovaní studenti mají daleko horší výsledky a je u nich vyšší riziko, že školu nedokončí. To jen dále rozbíjí zažitou představu, že vysokou školu nezvládají jen málo nadaní studenti.

Nejhorší je tradičně situace mezi technickými univerzitami a fakultami. I v rámci nich ale existují velké rozdíly. Zatímco na Technické univerzitě Liberec (TUL) končí 71 procent bakalářů, na VŠCHT 66 procent, na České vysokém učení technickém (ČVUT) 63 procent, ale na Vysokém učení technickém v Brně „jen“ 55 procent.

Pokud srovnáme jen strojní fakulty, dopadá porovnání ještě výrazněji. Univerzita J. E. Purkyně má neúspěšnost 90 procent, TUL 88 procent, Západočeská univerzita 82 procent, ČVUT 65 procent, ale Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava „jen“ 57 procent a VUT dokonce 51 procent. Moravské univerzity tak musí dělat něco jinak a lépe.

„Některé vysoké školy nemají tak náročné přijímací řízení, čímž logicky musí být následně i vyšší studijní neúspěšnost než tam, kde přijímacími zkouškami projdou v omezeném počtu jen ti nejlepší. První ročník pak může být jakýmsi prodlouženým přijímacím řízením, což sice není pro stát moc ekonomické, ale univerzita tak získá ty nejvhodnější uchazeče,“ říká mluvčí VUT Radana Koudelová s tím, že nastavit jednorázovou zkoušku tak, aby vybrala jen ty nejvhodnější, je náročný úkol.

VUT tak na rozdíl od jiných technik testuje v přijímacím řízení uchazeče ze znalostí daného oboru. V případě Fakulty strojní z matematiky a fyziky. Zároveň jako jedna z mála už uchazeče „varuje“, že studium není hračka. V kampani Technika poznání se snaží vyvracet některé mýty o studiu na univerzitě, třeba že se do školy nechodí každý den, nebo že se na rozdíl od střední školy budou muset budoucí vysokoškoláci spolehnout jen sami na sebe.

„V prváku jsem byla jak ztracené štěně,“ říká v kampani studentka Fakulty stavební Tereza Rochlová. Právě na ni a další dobrovolníky z VUT se mohou uchazeči s jakoukoliv otázkou obrátit přímo, třeba na Facebooku nebo Instagramu. Prvákům pak nabízí pomoc studenti vyšších ročníků, kteří fungují jako ambasadoři. Čerství vysokoškoláci mohou využít i přípravné zkoušky před zahájením výuky v prvním semestru.

„Ať mi nikdo neříká, že nejkvalitnější škola je ta, která nejvíc vyhazuje. Harvard přece nemá napsané na hlavní stránce – my jsme ti, kteří vyhazují už v prváku, přijďte k nám,“ dodává Vlk.

Ze zjištění odborníků vychází, že pro snížení studijní neúspěšnosti na vysokých školách je stěžejní, aby uchazeči měli dostatek informací o oboru, na který se hlásí. Pomoc může i důkladné přijímací řízení, i když nejde o samospásný nástroj. Ještě důležitější je ale cílená pomoc studentům nejen v prvním ročníku a práce s jejich motivací. Pokud už se studenti rozhodnou přestoupit, mělo by to být pro ně co nejsnazší. O tom je přesvědčené i MŠMT. V chystané novele vysokoškolského zákona se proto snaží změnu oboru studentům zjednodušit.

„Můžeme žít s tím, že zvlášť na technikách se řada věcí odehraje už v prváku, ale musíme studentům zajistit maximální flexibilitu studia,“ uzavírá Doleček.