Dalimil

Životopis

Dalimil byl skladatelem nejstarší české veršované kroniky. Vložil do svého díla patrně i vlastní názory a přesvědčení. Byl pamětníkem slavné vlády Přemysla Otakara II., jehož nastoupení na trůn v roce 1253 vítá. Svou kroniku končí zprávou o korunovaci Jana Lucemburského v roce 1314. Je pravděpodobné, že po této události Dalimil zemřel.

Dalimil byl oddaný obdivovatel Přemyslovců a upřímný vlastenec nenávidící cizince. Dosáhl značného vzdělání, znal němčinu, latinu, byl obeznámen s kronikářskou literaturou své doby, zvláště německou.

Dalimil byl mluvčím staré české šlechty zastávajícím se starých řádů proti novotán přinášeným z Německa.

Historikové vyslovili různé dohady o tom, kdo je skladatelem kroniky, Palacký byl názoru, že to byl rytíř sídlící někde na Boleslavsku nebo Kouřímsku. Jiné domněnky ukazují na Hynka z Dubé, řečeného Žák nebo na Jana IV. z Dražic, pražského biskupa.

Dalimilova kronika - 1314
Označení Dalimilova kronika, zkráceně také Dalimil je výsledkem dohadů a omylů. Nejdříve byla nazvána kronikou Boleslavskou, ale v 17. století bylo dílo uvedeno do souvislosti s Dalimilem Mezeřickým, kanovníkem kostela Boleslavského. Toho Václav Hájek z Libočan uvádí mezi prameny své Kroniky české z roku 1541. Toto ztotožnění prvně vyslovil v roce 1673 Tomáš Pěšina z Čechorodu.

Dalimilova kronika pochází z prvních let vlády Jana Lucemburského. Autor vylíčil českou minulost od příchodu praotce Čecha až do roku 1314. Vlastním podáním skladby bylo vytvořit společensko - kritické dílo. Příběhy z českých dějin měly zdůraznit potřebu statečnosti, národní rozhodnosti a uvědomění. Podle autora je láska k vlasti přirozeným citem (Vřeť každému srdce po jazyku svému).

Dalimilova kronika, kterou tvoří 4600 veršů, se opírá především o Kosmovu kroniku, ale využívá i jiná dějepisná díla a používá také rodové pověsti.

Autor je vlastenec, neboť vyjadřuje obavu z rostoucího přílivu cizinců do Čech, brojí proti politické a hospodářské rozpínavosti cizí šlechty a vyzývá česky cítící šlechtu k ochraně národnostně chápaného státního celku.

Obsah i způsob zpracování Dalimilovy kroniky bylo srozumitelné, kronika byla oblíbenou četbou nejen ve své době, ale díky vlasteneckému charakteru poskytovala aktuální náboj v časech národního ohrožení – v době husitských válek, stavovského povstání v letech 1618-20 i v době národního obrození. Skladba je psána prostou a přístupnou formou, má verše nestejné délky, které ji přibližují „nevázané řeči“ tzv. bezrozměrný verš.

Historickou spolehlivostí se Dalimilova kronika nemůže vyrovnat Kosmově kronice. Autor Dalimilovy kroniky mnohdy nerozeznává mezi skutečnými událostmi a pověstmi, přenáší názory své doby do nejstarší minulosti a často si pomáhá fantazií. Přesto však Dalimilova kronika byla velmi oblíbená. O její velké oblibě svědčí uchování díla v osmi celých rukopisech a pěti zlomcích.

Poprvé byla Dalimilova kronika vytištěna v roce 1620 Pavlem Ješínem z Bezdězce pod názvem Kronika Boleslavská.