Botto Ján

Životopis Botto Ján

Ján Botto, pseudonym Janko Maginhradský aj., byl slovenský romantický básník, autor balad a pověstí inspirovaných lidovou poezií.

Narodil se v zemědělské rodině otci Silvestrovi Bottovi a matce Zlatici jako druhorozený syn. Matka mu zemřela, když mu bylo pouhých třináct let. Jeho první škola byla evangelická lidová škola v Nižném Skálníku, byla to jednoduchá jednotřídka s nekvalifikovaným učitelem a splňovala jen nenáročnou úlohu: naučit nejzákladnější vědomosti. Janka Bottu tato škola nijak neuspokojovala a rád chodil za školu. Díky svému nadání a postavení se rozhodl odejít za vzděláním jinam. Na rodinném hospodářství pracoval jeho o jedenáct let starší bratr Michal. Studovat odešel na latinskou školu do Oždian. V Ožďanech mnoho získat nemohl, byl to typ tehdejších latinských škol s primitivní metodou mechanického učení. Dne 9. září v roce 1843 se zapsal na evangelické lyceum v Levoči. Už tehdy byl absolventem 6. ročníku gymnázia. V Levoči ukončil dva nejvyšší gymnaziální ročníky, resp. stupně: rétoriku a filosofii.

Po studiích v Levoči se Botto rozhodl pro tehdy méně typické zaměstnání, inženýr-zeměměřič. Studium začal v Pešti roce 1847 a zapsal se na zdejší techniku. Za revolučních okolností pohotově přeložil báseň Nemzeti dal (slovensky: Národná pieseň) a dal jí název Pochod. Báseň měla velký úspěch a šířila se v opisech, dokud ji nezabavila uherská policie. Ale jejího překladatele naštěstí policisté nenašli, odešel na nějakou dobu zpět do svého rodiště. Ján Botto jezdil na prázdniny domů za otcem. Během prázdnin v roce 1850 se vydal na praxi ke krajskému zeměměřičovi Ladislavovi Horváthovi do katastru obcí Ožďany a Husiná. Pokračoval v letním semestru 1851 a složil rigorózní zkoušky a oprávněně získal titul.

V roce 1853 byl na podkladě řádné smlouvy přijat k zeměměřičskému podnikateli Františku Filovi na práce v Turci, jimiž se Ján Botto zabýval v Martině až do ukončení prací v roce 1854. Poté následuje dlouhá doba nezaměstnanosti. Tato doba působí na Jána Bottu velmi špatně, a proto už v roce 1855 utíká k inženýrovi Bauerovi do Zvolenu. Zde pobývá do června a od prvního srpna 1856 pracuje u Jána Luptáka až do roku 1858. Ján Botto usiloval o zaměstnání na správě dolů, lesů a majetku v Banské Štiavnici, ale nebyl zde úspěšný. Znovu pobývá v Martine až do roku 1860. Začátkem roku přebírá v Banské Bystrici samostatné práce správy katastrů obcí Počúvadlo, Dekýš, Vysoká, Banský Studenec, Žakýľ, Teplá a v okolí Banské Štiavnice. Od prvního května zde bydlí a setkává se zde se svým dávným kamarádem a spolužákem z Levoče Pavlem Dobšinským, který působí jako profesor na štiavnickém lyceu. Dva horliví členové levočské Jednoty se po letech srdečné korespondence opět setkávají. Pavol Dobšinský začal vydávat časopis Sokol. Ale ke zklamání obou přátel Pavol Dobšinský po dvou školních rocích odchází na venkovskou chudobnou faru.

Ján Botto 10. června 1861 posílá už hotovou Smrť Jánošíkovu Jozefovi Viktorínovi do druhého ročníku almanachu Lípa, kde v roce 1862 tato báseň poprvé vyšla. Na konci roku 1868 dostává Ján Botto od panstva v Banské Bystrici zakázku na rozsáhlé práce na Horehroní a ke konci roku 1870 se usazuje natrvalo v Banské Štiavnici. Rok před smrtí sesbíral básník téměř všechna svoje díla do Spevov, kde představuje inovovanou, resp. vlastně jen pozměněnou Smrť Jánošíkovu. Rok na to umírá v Banské Štiavnici.

Ján Botto byl reprezentativním básníkem Jednoty a zde se ukázalo Bottovo nadání, když přispíval do studentských rukopisných zábavných listů Život, Holubica a Pováží. Do časopisů přispíval pod pseudonymem Janko Maginhradský (Janko Maginhradski). Tento pseudonym si vybral podle vrchu nad svým rodištěm. Jeho básnické začátky spadají do období, kdy slovenský literární romantismus nabyl vyhraněnější podobu. Hlásil se k Francisciho ideově-uměleckému programu a usilovně tvořil. Až do svého odchodu z Levoče roku 1847 patřil mezi nejusilovnější účastníky Jednoty. Mezi svými tehdejšími studentskými druhy byl patrně vůbec nejplodnější a nejnadanější. Jeho první tištěná báseň Hrob vyšla v časopisu Orol tatranský. Prvotiny publikoval v rukopisných zábavnících levočského lycea (Život, Holubica, Pováží), později přispíval do literárních časopisů Sokol a Orol.

Čerpal z lidové poezie, jejích námětů, obraznosti a symboliky. Obraz současného Slovenska promítal do alegorického světa pověstí, svým pohádkovým námětů dával vlastenecký podtext. Přes postavu lidového hrdiny se vyslovoval k dobovým problémům a situacím v národním životě, aktualizoval lidové tradice a zvýraznil v nich hodnoty živé i v tomto období. Z lidových tradic si vzal náměty pro balady, které nijak neaktualizoval, ale plně respektoval postupy a schémata baladického žánru. Inspiroval se také slovenskou národní poezií, kterou volněji adaptoval. Největší úspěch dosáhl básní Smrť Jánošíkova (česky: Smrt Jánošíkova).

Vyslovoval se i k aktuálním dobovým otázkám, zaujímal k nim postoje a společensky se angažoval. Psal vlastenecké a příležitostné básně, ve kterých reagoval na důležité události v národním životě. Vzdal v nich i hold významným osobnostem národní kultury – Jánu Kollárovi a Andreji Sládkovičovi. Kromě vlastní tvorby a sbírání lidové slovesnosti též překládal ze slovanské a maďarské poezie.