Sabina Karel

Životopis Sabina Karel

Karel Sabina, pseudonymy Arian Želinský a Leo Blassbyl český spisovatel, politik a novinář.

O Sabinově datu narození se vedly četné spory, nejpřesnější je zřejmě matriční údaj z knihy křestních zápisů u sv. Haštala, který uvádí 29. prosinec 1813. Narodil se v Praze jako nemanželské dítě Josefíny Sabinové. V té době bydlela u svého příbuzného, domovníka a zedníka, který byl považován za jeho otce a který jej později vychovával. Mladý chlapec však svému okolí často nalhával, že jeho otec je polský šlechtic. Pocházel z velmi chudých poměrů, ale protože se svému okolí jevil jako mladý, talentovaný a výřečný chlapec, bylo mu umožněno studovat na Akademickém gymnáziu. V letech 1831–1833 studoval filozofii a práva, které však nedokončil. První ročník studoval v Praze, další dva roky ve Vídni. Během studentských let se údajně přátelil s Karlem Hynkem Máchou. Toto přátelství bylo však zřejmě literární, založené spíše na oblibě stejných autorů a na stejných uměleckých zájmech než na důvěrnosti. V roce 1831 dokonce společně uspořádali sbírku na pomoc prchajícím Polákům poraženým v revoluci.

Po studiích se živil jako soukromý vychovatel a učitel ve šlechtických rodinách, například u Steigrů. Posléze působil jako spisovatel, redaktor a publicista. Žil v této době lehkomyslně, dalo by se říct, že takřka bohémsky, pln naivních ideálů, ochoten bojovat za změny v rakouské politice. Už během studií spolupracoval s Karlem Herlošem a díky němu přispíval anonymně do německých časopisů Der Komet, Der deutsche Planet a almanachu Mefistofeles, které prudce útočily na poměry v Rakousku. Od roku 1835 se začaly jeho články objevovat v časopisech Květy a Včela a ještě téhož roku se dostal do rozporu s dosavadním režimem, byl vyšetřován kvůli básni Ku vzdáleným. Takže již na počátku své literární činnosti se setkal s cenzurou. Při tomto vyšetřování padl na něj i stín podezření – nalezené listiny a dokumenty naznačovaly, že se stal členem revolučního spolku Mladá Evropa. Po tomto incidentu byl pod policejním dohledem a všechny jeho otištěné články byly důkladně kontrolovány. Znechucený odešel roku 1838 do Vídně a doufal, že alespoň na chvíli unikne policejnímu dozoru. V prvopočátcích svého působení ve Vídni se seznámil s panem Gross-Hofingerem, který se jej díky jeho talentu ujal a udělal jej redaktorem svého listu Der Adler. Tento list byl značně proněmecký; v pozdějších letech byl považován za jeho prvopočáteční zradu na národu. Pravdou však zůstává, že do těchto novin přispíval svými liberalistickými až revolučními články a vyvolával pobouření. Nakonec se tato publicistická činnost roznesla a vzbudila pohoršení u hraběte Sedlnického, tehdejšího ministra policie, a tak byl nakonec stejně donucen zastavit přispívání do tohoto deníku a vrátit se zpět do Prahy.

V Praze se opět věnoval činnosti publicistické, ale již si neužíval materiálního zajištění, jakého se mu dostávalo ve Vídni. Stál u zrodu pražského německého časopisu Ost und West, v němž bojoval za slovanskou literaturu a uveřejňoval již zběhlé překlady slovanské prózy i poezie pod nadpisem Die neu-bӧhmische Literatur. Přeložil do němčiny například Kollárovy Národnie zpievanky, Gogolův Nos a dva zpěvy z Máchových Cikánů. Opět byl vyslýchán v roce 1839, kdy napsal do Ost und West článek Erwiderung, který oponoval článku Adria, ve kterém byl haněn český národ.

V roce 1845 se stal členem revolučního hnutí, protirakouského demokraticko-revolučního hnutí Repeal, které dostalo název podle irského vzoru. Scházeli se v pivovaře u sv. Tomáše. Tito repealisté utvořili v roce 1848 stranu demokraticko-radikální; s určitým socialistickým podtextem. Celkově se stal jedním z prvních lidí hlásajících myšlenku socialismu.

Revoluční rok 1848 byl dobou velkých změn. On sám byl hlavním revolučním organizátorem. Díky svým výborným řečnickým schopnostem se stal vůdčí osobností revolučního hnutí za svrhnutí absolutistického režimu v Rakouském císařství. Prvý jeho velký řečnický úspěch byl zaznamenán 11. března 1848 ve Svatováclavských lázních, (kde byl vytvořen Svatováclavský později Národní výbor (1848) a kde také pracoval), jako když tři hodiny líčil úspěch Vídeňské revoluce. Měl údajně plamenný, sugestivní až démonický projev, kterým si dokázal získat lidové masy. V roce 1848 se díky částečnému uvolnění poměrů dostal k redigování Pražských novin a Včely, které byly silně radikalizované a působily jako forma protirakouského odboje. Tyto deníky vedl až do konce roku 1848 mimo konec června, kdy byl zatčen a po tři měsíce vězněn v bývalém klášteře sv. Jiří na Hradčanech.

Zanedlouho po propuštění se zasloužil o vznik nového listu Noviny Slovanské lípy, který vydával nově založený obrozenecký spolek Slovanská lípa. Kolem této tiskoviny se soustředil také stejnojmenný spolek Slovanská lípa, jehož členem byl samozřejmě také. Tento časopis se spolu s Pražským Večerním listem a Občanskými Novinami stal čistě demokratickým. V Novinách Slovanské lípy dokonce zveřejnil Bakuninovu brožuru Hlas k Slovanům, která pomlouvala české poslance na Říšském sněmu. Díky tomuto na sebe opět upoutal pozornost a přílišný radikalismus mu vytkl i sám Karel Havlíček Borovský. Za uveřejnění Bakuninových spisů byl opět stíhán a vyšetřován. Poté byl z redakce Novin Slovanské lípy odvolán, a tak začal vydávat demokraticko-sociální sborník Tábor.

Za údajné připravování protirakouského spiknutí pod vlivem M. A. Bakunina byl 10. května 1849 zatčen a ve vyšetřovací vazbě strávil tři a půl roku. Původně byl odsouzen k trestu smrti oběšení provazem, ale později byl trest smrti zmírněn na osmnáctileté vězení. Tento trest vykonával v olomoucké věznici. Pobyt ve věznici se pro něj stal dosti krutým a bolestným, v prvních letech byl v jedné místnosti pouze s jedním Maďarem, až ke konci se potkal v jedné cele s Podlipským a Zimmerem, dalšími revolučními bouřliváky.

27. června 1857 byl z vězení propuštěn. Většina politických vězňů z revolučních let 1848–1849 byla omilostněna. Politické poměry se změnily. V těchto časech revolucionáři nebyli módní a absolutismus se opět uhnízdil v mysli lidu. Pokusil se o znovuobnovení své literární činnosti. Před propuštěním však byl ale důrazně vyzván, aby bez souhlasu policie nic nepublikoval. Kvůli porušení tohoto zákazu byl v roce 1858 opět několik dní vězněn.

Jeho literární činnost se po propuštění ubírala směrem k Máchovi. Byl zajedno s literární generací májovců. Ale až od 60. let se plně odvážil znovu projevovat. Spolupracoval v této době s Janem Erazimem Sojkou a pomáhal mu s knihou Naši mužové. Působil v redakci Národních listů v roce 1861 a o pět let později zastával dokonce funkci dramaturga v Prozatímním divadle. Dále se věnoval řečnické činnosti. Řečnil v Umělecké besedě, Osvětě a mnohých dělnických spolcích spjatých s kulturní, osvětovou a socialistickou činností, dále pak na různých společenských akcích, např. při položení základního kamene Národního divadla nebo na slavnosti konané na počest Jana Husa v Kostnici v roce 1868. V roce 1871 také redigoval časopis Slovan.

Po roce 1872, po vyzrazení jeho udavačské činnosti, pobýval v Praze a živořil ve vší chudobě a osamělosti. V této době se odvážil přispívat pouze anonymně nebo pod pseudonymy. V posledních letech života se ani neopovažoval vycházet ven za bílého dne, chodil na procházky pouze v noci a většinou v přestrojení, neboť se bál lidí, kteří se o jeho konfidentské činnosti mohli dočíst téměř všude. Byl označován za zrádce národa, dokonce i v novinách německých. Dožil v chudobě a bídě. Zemřel na celkové vyčerpání těla i duše dne 9. 11. 1877 v domě v Mariánské ulici v Praze. Na poslední rozloučení na Olšanský hřbitov jej doprovázel pouze malý zástup socialisticko-demokratických dělníků. Jeho hrob zůstal až do roku 1932 neoznačen.