Hugo Victor

Životopis Hugo Victor

Victor-Marie Hugo [ígo] byl francouzský básník, prozaik, dramatik, esejista a politik, vrcholný představitel romantismu.

Jeden z největších francouzských básníků a spisovatelů, nejvýznamnější francouzský zastánce komunismu 19. století se narodil v Besançonu, když 19. století byly dva roky, jak praví v jedné své autobiografické básni. Byl vychováván pobožnou matkou, která byla přívrženkyní krále Jakuba a monarchie (royalistka), a otcem, který byl důstojníkem napoleonské armády a stoupencem Napoleona (bonapartista).

Byl třetím synem Josepha Léopolda Sigisberta Huga a Sophie Trébuchet. Narodil se v roce 1802 v Besançonu a žil ve Francii po většinu svého života. Jeho bratři byli Abel Joseph Hugo (nar. r.1798) a Eugéne Hugo (nar. r.1800).

Dětství Viktora Huga bylo poznamenáno význam­nými událostmi. Napoleon byl prohlášen císařem, když byly Victoru Hugovi dva roky a Bourbounská Monarchie byla obnovena před jeho třináctinami. Opačné politické a náboženské názory, které měli Hugovy rodiče, zobraz­ovaly ideologické síly, které se přely o nadvládu ve Francii celý jeho život: Hugův otec byl vysoce postavený důstojník v Napoleonově armádě. Byl atheistický republikán, který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní katolická royalistka, a podle některých domněnek, byla milenkou Generála Victora F. de Lahorie, popraveného v roce 1812 za spiknutí proti Napoleonovi. Jelikož byl Hugův otec důstojník, rodina se často stěhovala a Hugo se při cestování hodně naučil. Na cestě do Neapole viděl rozlehlé Alpské vrcholky, velkolepě modré středozemní moře a Řím v době oslav. Ačkoliv mu bylo pouze šest let, uchoval si tento půlroční výlet pevně v paměti.

Sophie následovala svého muže do Itálie (kde Léopold sloužil jako guvernér pro­vincie blízko Neapole) a Španělska (kde se ujmul tří španělských provincií). Nespokojená s neustálým stěhováním, které vyžadoval vojenský život, a faktem že její manžel nesdílel její katolickou víru, Sophie se rozhodla nakrátko opustit Léopolda v roce 1803 a usadit se v Paříži. Od té doby dominantním způsobem řídila Hugovu výchovu a vzdělání. V důsledku toho Hugova první díla v poezii a próze odrážela ještě její vášnivé oddání víře a Králi. Teprve později, během událostí vedoucích k Francouzské revoluci v roce 1848, začal Hugo vzdorovat svému katolickému royalistickému vzdělání a místo toho se stal stoupencem volno-­myšlenkářství a přívržencem republiky.

V r. 1819 založil Victor Hugo se svým bratrem Abelem čtrnáctideník Le Conservateur littéraire (vycházel do r. 1821), ve kterém otiskoval literárněkritické stati a divadelní recenze. Přes monarchistické zaměření časopisu se v něm již začal zabývat otázkami svobody ducha a s tím spojeného svobodného vyjadřování umělce. Také druhý bratr Victora Huga, Eugène, se pokoušel o literární dráhu, byl však sužován duševní nemocí a zemřel ve věku 37 let.

Mladý Viktor se zamiloval do Adèle Foucher se kterou se, proti vůli své matky, tajně zasnoubil. S Adèle se oženil (1822) až poté co zemřela jeho matka v roce 1821. Jejich první dítě Léopold (1823) zemřel jako nemluvně. Hugovy další děti byli Léopoldine (1824), Charles (1826) François-Victor (1828) a Adèle (1830). Hugo vydal svoji první novelu Han z Islandu (Han d'Islande) r. 1823 a druhou, o tři roky později, Veliký Jargal (Bug-Jargal) r. 1826. Mezi roky 1829 a 1840 vydal dalších pět básnických sbírek (Les Orientales, 1829; Les Feuilles d'automne, 1831; Les Chants du crépuscule, 1835; Les Voix intérieures, 1837; a Les Rayons et les ombres, 1840), které upevnili jeho reputaci jako jednoho z největších poetů tehdejší doby.

Krize v osobním životě spisovatele nastala v r. 1833, kdy jeho manželka Adèle navázala milostný poměr s jeho dobrým přítelem, kritikem Sainte-Beuvem. Ve stejném roce se Victor Hugo seznámil s herečkou Juliette Drouet (vlast. jménem Julienne Gauvain), která se stala jeho milenkou, dobrovolnou sekretářkou a společnicí na cestách. Přestože v jeho životě byly ještě další ženy, tento vztah trval padesát let, až do její smrti. Provázela ho i po dobu jeho pozdějšího exilu, ne vždy však bydleli spolu pod jednou střechou. Victor Hugo jí věnoval mnoho svých básní a ona mu napsala velké množství dopisů. Jejich milostná korespondence vyšla knižně s názvem Lettres à Juliette Drouet 1833-1883: le livre de l'anniversaire par Victor Hugo et Juliette Drouet 1964.

Autor byl zdrcen, když jeho nejstarší dcera Léopoldine tragicky zahynula v roce 1843, krátce po své svatbě. Utopila se nešťastnou náhodou i se svým manželem při projížďce na lodi v jezeře Seine à Villequier. Viktor Hugo byl zrovna na cestách a dozvěděl se o Léopoldině smrti z novin. Svůj šok, zděšení a žal popsal ve své básni À Villequier. Později napsal mnoho básní o jejím životě a smrti, nejslavnější pravděpodobně Demain, dès l'aube, ve které popisuje návštěvu jejího hrobu. I po mnoha letech se ve svých dílech snažil vyrovnat se ztrátou milované dcery tím, že vyjadřoval nejen zármutek truchlícího otce, ale i soucit s bolestí všech trpících např. ve sbírce básní La Pitié suprême 1879.

Roku 1845 vstoupil Hugo do politiky a byl jmenován pairem, v pairovské komoře se vyslovoval pro návrat Ludvíka Bonaparta, po rozpuštění pairie (1848) úspěšně kandidoval do parlamentu. Ačkoliv byl zprvu politickým stoupencem Napoleona III., brzy vystupoval jako jeho odpůrce a jako zastánce liberálního socialismu. V důsledku převratu provedeného Napoleonem III v roce 1851 byl nucen odejít do exilu, ve kterém žil téměř dvacet let. Krátce pobýval v Bruselu (1851) poté v Jersey (1852-55) a nakonec zamířil na menší ostrov Guernsey (1855-70). Zde také prožil další osobní tragédii se svoji krásnou, ale psychicky labilní, nejmladší dcerou Adèle, která ho doprovázela do vyhnanství. Po útrapách, spojených s nešťastnou láskou (muž, kterého milovala, věřila mu a za nímž odjela až do daleké Kanady, ji veřejně odmítl), u ní naplno propukla vážná duševní nemoc . Po návratu do Francie žila až do své smrti v zařízeních pro duševně nemocné.

Přestože Napoleon III prohlásil všeobecnou amnestii v roce 1859, Hugo zůstal v exilu do té doby než byl Napoleon III donucen vzdát se trůnu po porážce Francie v Prusko-francouzské válce. Do Paříže se za bouřlivých oslav vrátil až roku 1870 v době, kdy Francie byla poražena pruskými vojsky a přiklonil se k ideálům Komuny.

Předtím než se Hugo mohl natrvalo usadit ve Francii naposledy uprchl do Guernsey (1872–73) poté, co zažil obléhání Paříže (1870–71). Roku 1875 se stal senátorským delegátem a brzy na to senátorem. Roku 1881 byl znovu zvolen senátorským delegátem a roku 1882 se znovu stal senátorem; psal další různorodá díla, z nichž řada byla vydána až po jeho smrti.

Victor Hugo zemřel roku 1885 v Paříži jako velký a uznávaný francouzský národní básník. V den jeho pohřbu byl vyhlášen státní smutek. Je pochován v pařížském Panthéonu.

Na jeho památku byla zřízena dvě muzea: jedno v domě, kde žil, na ostrově Guernsey a druhé v jeho bytě v paláci Rohan na Place des Vosges.