Dopisy vidoucího

V prvním dopisu, adresovaném středoškolskému profesoru rétoriky, naznačuje Rimbaud svou teorii vidoucnosti, kterou pak detailněji rozpracovává v druhém textu, určeném šestadvacetiletému básníkovi Paulu Demenymu. Rimbaud je přesvědčen o tom, že pro dokonalého básníka je nutné především do nejmenších detailů poznat sám sebe, svou duši a vnitřní svět. Teprve cílevědomým, "dlouhým, nesmírným a vědomým rozrušováním všech smyslů" má básník předpoklady k tomu, aby se stal vidoucím, a tím i někým jiným, kdo se dokáže plně soustředit na proměnu vnímání, jež mu umožňuje pozorovat život a svět z úplně nových a jiných perspektiv než je běžné pro obyčejného člověka. Pro tento cíl je nutné přinášet i další oběti: například poznat společenské dno a poté na základě vlastních zkušeností hledat nejvhodnější barvu a zvuk jazyka, v němž lze zpracovat všechnu surovost bytí.