Ještě je co ztratit

Téměř každá z Těsnohlídkových básní této sbírky se dotýká krize hodnotového systému. Od prvních veršů se zde hromadí série výčitek nad tím, že "jsme dělali nesprávný věci / s nesprávnejma lidma", které ale vůbec nebyly zapotřebí. Autorova nedůvěra vyplývá i ze zpackaných osobních vztahů, jež spějí k hořkému konci, z nic neřešícího hospodského tlachání o životě i ze ztráty kdysi důvěrného oboustranného pochopení, jež se náhle proměnilo v lítost s pachutí vzájemného odcizení. I přes toto znepokojivé vědomí, neklidné a výbušné situace, však Těsnohlídek přesto dochází k názoru, že pořád "ještě je co ztratit". I proto se v jedné ze závěrečných básních objevuje úpěnlivá prosba o záchranu, která je však vzápěti přebita beznadějnou skepsí, utvrzující se v konstatování, že "to co může přijít / to všechno co / se ještě / může / stát // nebude víc než to / co bylo."