Literární druhy a žánry

Rychlý přehled

Rozlišujeme tři základní literární druhy: epika, lyrika a drama.

EPIKA - obsahuje a popisuje určitý děj

• Prozaická:

povídka (Jan Neruda, Karel Čapek, Bohumil Hrabal) - kratší útvar, jednoduchý děj
novela (Krysař - Viktor Dyk) - příběh s rychlým spádem a nečekaným koncem
román (Gustave Flaubert, George Orwell) - delší literární útvar, osudy mnoha postav

• Veršovaná nebo prozaická: 

báje = mýtus
pohádka - ústní lidová slovesnost; Božena Němcová, Karel Jaromír Erben
pověst - fantastické prvky, vázané k osobě či lokalitě; Alois Jirásek
bajka - krátký alegorický příběh s ponaučením; Ezop, Jean de la Fontaine

• Veršovaná: 

epos - obsáhlá skladba s chronologicky popsaným dějem; Illias a Odyssea, Epos o Gilgamešovi
legenda - o životě světce; Legenda o sv. Kateřině, Život sv. Václava

LYRIKA - nemá děj, vyjadřuje pocity

• Píseň - určená ke zpěvu
• Óda - rozsáhlá oslavná báseň
• Hymnus - chvalozpěv, zpívaný na počest hrdinů
• Elegie - truchlivá báseň, Ovidius - Žalozpěvy
• Epigram - krátká satirická báseň; Karel Havlíček Borovský
• Epitaf - o životě zemřelých; Jiří Wolker
• Pásmo - moderní žánr poezie; Guillaume Apolinaire
• Žalm - známý především z Bible
• Sonet - 14 veršů; Francesco Petrarca, William Shakespeare

LYRICKO-EPICKÉ ŽÁNRY

• Balada - Kytice, Karel Jaromír Erben
• Romance - Jan Neruda, Balady a romance
• Poema - Karel Hynek Mácha, Máj

DRAMA - je tvořeno promluvami, případně jednáním, jednotlivých postav

• Tragédie: hra s tragickým koncem, často končí smrtí jedné či spíše několika postav; Romeo a Julie - William Shakespeare
• Komedie: humorná divadelní hra; Lakomec - Moliere

 

 

Úvod do literární teorie

Literatura

• z latinského slova littera = písmeno → písemnictví = veškeré písemné záznamy; v užším slova smyslu literární umělecké dílo.

Dělení literatury

1. umělecké (krásná, beletrie) – zaměřená na estetický zážitek, k pobavení, rozptýlení, úvahám o životě.

2. odborná – zaměřená na poznání, poučení sdělení; obsahuje ověřitelné poznatky. Vyznačuje se věcností a tlumočením faktických poznatků.

3. náboženská (liturgická) – obsahuje těžko ověřitelné poznatky, tlumočí víru v existenci bytostí, které ovlivňují lidské jednání a život.

4. věcná (jednací písemnosti) – protokoly, žádosti, vyhlášky, předpisy, zákony.

5. publicistická – přináší nejenom informace, ale i subjektivní hodnocení autora, vede k zamyšlení – fejetony, reportáže.

6. do literatury řadíme i slovní a písemné součásti kombinovaných uměleckých děl – film (scénář), opera, opereta, muzikál (libreta, texty písní), výtvarné umění a fotografie (názvy, titulky).

Význam a funkce umělecké literatury

1. estetická – tlumočí pojetí krásy, vzbuzuje pocit krásy.

2. citový vliv – obohacuje a rozvíjí lidské smysly.

3. formativní a informační funkce:

• vzdělávací, poznávací – rozvíjí schopnosti myšlení a vyjadřování čtenáře;

• výchovná – pomáhá vytvářet morální a estetické hodnoty, působí zpětně na život;

• společenská – upozorňuje na závažnější společenské problémy, varuje před nebezpečím;

• zábavná – poskytuje pobavení, uvolnění.

Členění umělecké literatury

1. lidová slovesnost:

• šíří se ústně, vyjadřuje zkušenosti a názory člověka;

• vznikla dříve než psaná literatura;

• písně, hádanky, přísloví, pranostiky, pověsti, pohádky apod.

2. literatura faktu (non fiction, populárně naučná):

• na hranici literatury odborné a umělecké s funkcí převážně poznávací, ale i estetickou;

• čerpá ze světa vědy, zdůrazňuje přesné údaje;

• reportáže, cestopisy, biografie, paměti apod.

3. literatura dětská:

• určena pro děti a mládež;

• především zábavná literatura;

• pohádky, pověsti, říkadla, hádanky apod.

4. světová literatura:

• soubor děl národních literatur, která se pro své umělecké hodnoty stala součástí podvědomí všech kulturních lidí;

• Shakespeare, Goethe, Čapek apod.

5. národní literatura:

• díla jednoho národního společenství;

• kritériem není jazyk, kterým je dílo napsáno, ale příslušnost autora k určitému národu;

• české literatura 10. – 15. století – staroslověnská, česká, latinská apod.

6. regionální literatura:

• dílo autora působícího na určitém území (Světlá – Podještědí, Baar – jižní Čechy);

• díla vztahující se tematicky k určitému regionu – Praha.

7. humoristická:

• směšné postavy a situace;

• kritika nedostatků – satira;

• Zdeněk Jirotka - Saturnin, Jerome Klapka Jerom – Tři muži ve člunu apod.

8. dobrodružná:

• dramatický děj, napětí, nebezpečné a překvapující situace, vítězství dobra;

• postavy jednoznačně kladné nebo záporné;

• indiánky, westerny, cestopisy apod.

9. klasická detektivka:

• vyprávění o zločinech, řešení záhad;

• napínavý a dramatický děj;

• uzavřené prostředí a omezený počet postav;

• vzniká v anglosaské literatuře;

• ústřední postava – soukromý detektiv a jeho pomocník;

• A. C. Doyle – Sherlock Holmes, A. Christie – Hercule Poirot, slečna Marplová, G. Simenon - komisař Maigret, E. S. Garner – P. Masson, R. Chandler – Phil Marlowe apod.

10. horor:

• hrůzostrašné příběhy;

• tajemné prostředí, dramatické okolnosti, patologické jevy, záhadné bytosti;

• E. A. Poe – Jáma a kyvadlo, R. L. Stevenson – Podivný příběh doktora Jekylla a pana Hyda, Daphne du Maurier, S. King, R. Bradbury apod.

11. fantasy literatura:

• příběhy odehrávající se v minulosti;

• tajemné země;

• bájná pohádková atmosféra;

• nadpřirozené bytosti

• nové jazyky;

• J. R. R. Tolkien apod.

12. utopie:

• druh fantastické literatury;

• název odvozen od názvu knihy T.Mora Utopia;

• obraz ideální společnosti.

13. science-fiction (sci-fi, vědeckofantastická literatura):

• odehrává se v dosud nepoznané realitě, zvl. Vytváří obraz fiktivní budoucnosti;

• popisuje vědecké experimenty, nové formy života;

• popisuje kontakt s mimozemskými civilizacemi;

• varuje před technickým pokrokem;

• R. Bradbury, I. Assimov, K. Čapek;

• vytváří obraz totalitní společnosti – G. Orwell.

14. triviální literatura:

• populární literatura, která je zaměřena na čtenáře, má ho pobavit;

• v minulosti ji reprezentovaly knížky lidového čtení – příběhy o Faustovi;

• v současnosti se jedná o oddechovou literaturu, díla se stávájí bestsellery;

• schematická stavba, častý happy end;

• atraktivní prostředí a profese;

• schematické rozdělení postav na dobré a zlé;

• oblíbené hrůzostrašné příběhy, kovbojky, špionážní romány, dívčí četba;

• edice Červené knihovny, Večery pod lampou, Rodokapsy;

• L. Lanczová, J. Brdečka, I. Fleming.

Téma literárního díla

• Vzniká výběrem z takřka neomezeného množství jevů skutečnosti, přírody, společenského života, subjektivního zážitku.

V oblasti tématiky rozlišujeme následující typy témat:

1. celkové téma - nejobecněji chápané - např. u Babičky B. Němcové - život na venkově během čtyř ročních období;

2. hlavní téma - je téma ústřední - postava babičky;

3. vedlejší téma - je drobnější téma - např. postava Barunky, způsob života ve mlýně, na zámku.

Funkce /význam/ literatury

1. poznávací funkce  - člověk prostřednictvím literatury poznává /autor velmi věrně reprodukuje jednotlivé jevy ve společnosti nebo se zabývá jen některými vlastnostmi, které zvýrazňuje/;

2. vyjadřovací funkce - člověk si čtením obohacuje slovní zásobu, učí se lépe vyjadřovat;

3. hodnotící funkce - literatura pomáhá vytvářet hodnotový systém člověka.

Struktura literárního díla

• každé literární dílo má:
  a/ obsah - skutečnosti, myšlenky, představy, o nichž dílo vypovídá; 
  b/ formu - jakým způsobem je zpracováno.

• obsah ovlivňuje formu a naopak;

• strukturu literárního díla tvoří všechny umělecké prostředky, které se na něm podílejí;

• základní z nich jsou:  

1. tematika - námět díla;

2. kompozice - způsob řazení a spojení témat;

3. jazyk. 

Kompozice literárního díla

• je to způsob uspořádání jednotlivých tematických prvků - jevy jsou uspořádány v čase a prostoru;

• v kategorii času se uplatňují dva principy:

1. chronologický - popisuje jevy tak, jak za sebou následovaly;

2. retrospektivní - jevy jsou zobrazovány zpětným pohledem;

• v současné tvorbě je velmi běžná kompozice, v níž se přítomnost s minulostí prolínají;

• autoři volí odpovídající slohové postupy:

1. vyprávění;

2. popis;

3. charakteristika;

4. výklad;

5. úvaha.

Zvukové prostředky díla

1. eufonie – libozvuk – příjemné uspořádání hlásek;

2. kakofonie – nelibozvučnost;

3. onomatopoie - zvukomalba – hromadění podobných hlásek, která navozují zvuky:

s, š – šumění;

r, ř – řinčení – řinčí hřmot řetězů (Mácha);

použití citoslovcí – buch, buch

4. zvukosled – opakování hlásek nebo skupin hlásek

spí myrty s mírnými lístky i mírnými stíny (K. Biebl)

5. paronomázie – hromadění slov odvozených od stejného kmene

slavme slavně slávu Slávů slavných (Kollár)

Grafické prostředky díla

• ozvláštnění textu v psané podobě

1. verš;

2. strofa;

3. odstavec;

4. interpunkce;

5. kaligramy – obrazová podoba textu – Apollinaire;

6. akrostich – počáteční nebo koncová slova básně vytvářejí slovo, nejčastěji jméno člověka, jemuž je báseň věnována:

Flétna piano a

Xylofon

Šedesát vodotrysků Hvězdy napodobuje

Apollo proměn v

Labuť

Dante otec vavřínů

Ať žije poezie(Nezval)

Jazyk literárního díla

• je dán autorovým uměleckým záměrem;

• má vedle funkce sdělné i funkci estetickou;

základem jazyka literárních děl je národní spisovný jazyk:

• autoři dále využívají:

1. národní spisovný jazyk – základ díla;

2. odborných termínů;

3. archaismů;

4. knižních slov;

5. poetismů /tj. básnických výrazů/;

6. neologismů /tj. nově vytvořených slov/;

• mohou se však využívat i prostředky nespisovné - jejich využíváním chce autor přiblížit nějaké prostředí, charakterizovat hrdinu apod.;

z nespisovných prostředků jsou využívány:

1. dialektismy /nářeční slova/;

2. slova citově zabarvená;

3. vulgarismy;

4. slangové výrazy;

5. slova i tvary obecné češtiny;

stylové rozvrstvení slovní zásoby:

1. slova stylově neutrální;

2. slova stylově zabarvená:

• augmentativa – zveličují, zesilují význam slova

psisko, zoban

• deminutiva – zdrobněliny

pejsánek, nosánek

• pejorativa – hanlivá slova

dědek, babizna

• familiaria – důvěrná rodinná slova

bábinka, mamča

• hypokoristika – mazlivá slova

zlatíčko, hamat

• slang – profesionální a zájmová mluva

kanár, plnej počet

• argot – mluva deklasovaných vrstev společnosti

fízl, udělat káču

• dialektizmy – nářeční slova

šufánek, roba, gazda

• vulgarismy - hrubá slova

blbec, hajzl

• neologismy – nová slova

smuténka, kráčivec

• archaismy – zastaralá slova

týn, hvozd

• historismy – pojmenování zaniklo skutečnosti

dráb, sudlice

• poetismy – básnická slova

vesna, luna

• umělci tvoří velmi často tzv. obrazná pojmenování /tropy/ - vytvářejí neočekávaná spojení slov, přenášejí význam apod.

Obrazná (nepřímá) pojmenování - tropy:

ANTITEZE

• přirovnání protikladem;

• první část obsahuje obraz (1), ten je ve druhé části popřen (2) a ve třetí je vyjádřen základní přirovnávaný jev (3):

Na horách se svítí.

já tam poběhnu;

je-li to kvítečko,

já ho utrhnu. (1) 

Kvítečko to není, (2)

je to milá má;

proto se tak svítí,

že je upřímná. (3)

metafora

• přirovnání na základě podobnosti - v jediném pojmenování spojuje dva významy:

1. přímý význam slova pro obraz jevu (perly – klenoty);

2. na základě vnější podobnosti i přenesený význam slova (perly rosy-kapky rosy, kapka je podobná perle);

• metafora může být vyjádřena různými způsoby - od nejjednoduššího způsobu přívlastkového např. stříbrný vítr, až po složité větné a veršové konstrukce:

Slunce je velký básník

a napsalo krásnou báseň

zlatým perem na naši zem. (j. Wolker)

 

Okno je skleněná loď

připoutaná k břehům mé světnice. (J. Wolker)

personifikace

• je prostředek, jímž se pojmenování vlastností nebo činů živých bytostí přenáší na předměty neživé;

• je založena na metafoře.

1. …Na zemi se v liliovém dolu hrbily zapadané střechy chalup. (Karel Václav Rais)

2. …ticho, do něhož mrkalo jen několik osvětlených okének… (Karel Václav Rais)

metonymie

• je vedle metafory druhým základním typem tropu;

• jedná se o přenesení významu na základě věcné souvislosti.

1. město /sídelní forma/ … a město čeká, úzkost ve zdech svých… (Jaroslav Seifert) - /město - všichni obyvatelé - čekají plni úzkosti/

2. Viděli jsme sůl, textil, lodi, vagony, uhlí, kovy, sklo. /nemetonymické vyjádření by bylo: Navštívili jsme solné doly, středisko textilního průmyslu, loděnice…. /

3. Je psáno jeho rukou

4. Hrad reagoval okamžitě

synekdocha

• je metonymická záměna pojmenování na základě věcných vztahů kvantitativních, obvykle části za celek.

1. „Tak už jsem tady,“ řekly veverčí zuby. (Karel Čapek) /místo …řekl pán
   s veverčími zuby/

perifráze

• je opis, kterým se vystihuje určitý jev nebo děj pomocí typických znaků.

1. „Nenadála jsem se, že se tak brzy u vás budou péci svatební koláče.“ (Vojtěch Martínek) /místo: že budete tak brzy strojit svatbu/

2. Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. (Jaroslav Vrchlický)

eufemismus

• znamená zjemnění, zjemňuje výrazy, které pro nás znamenají nepříjemné představy.

1. Až bude růst nade mnou tráva. (Petr Bezruč)

hyperbola

• nadsázka, zveličení výrazu.

1. „tisíckrát tě líbám“

2. Stokrát jsem tě prosila

litotes

• opak hyperboly, zjemnění výrazu;

• vyjádření kladu pomocí dvou záporů

1. nemá mne nerada

oxymóron

• zdánlivě nelogické spojení dvou slov /živá mrtvola/, jednoho z takto používaných slov užíváme ve významu posunutém nebo přeneseném.

1. …zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
   zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
   zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
   to jestiť zemřelých krásný dětinský čas. (Karel Hynek Mácha)

ironie a sarkasmus (tj. zesílená ironie)

• jsou prostředky, v nichž je užito slova v opačném významu, než v jakém se ho používá obvykle.

1. Ty tu máš ale pořádek!

2. Oslí uši právě dobře ke koruně sluší (K. H. Borovský)

alegorie /jinotaj/

• utajení skutečného obsahu.

symbol

• znak;

• konkrétní slovo nahrazuje abstraktní pojem:

1. kříž – křesťanství

2. červená barva – láska, krev, válka.

Zvláštní syntaktické prostředky.

1. délka vět - delší věty působí klidně, zvolňují dynamiku, krátké věty naopak působí vzrušeně, vyjadřují napětí;

2. volba větného typu - volba mezi větou jednočlennou a dvojčlennou a volba mezi větou oznamovací, tázací, zvolací, žádací;

3. velmi jemným nástrojem umělce je pořádek slov.

Odchylky od pravidelné větné stavby:

anakolut

• vyšinutí z vazby, změna větného schématu

1. Já, já toho věštec od Beskydu lidu,
   Bůh mne jim nedal. Ten té dbá země,
   kde zlaté obilí k obzoru běží,…
   (Petr Bezruč)

elipsa

• vypuštění podstatného větného členu /např. holého přísudku/ ve větě, věta neúplná.

1. My o vlku a vlk za humny. /místo: My mluvíme o vlku a vlk je za humny./

apoziopeze

• neukončená výpověď, zpravidla graficky označovaná třemi tečkami

1. Tak se mi jeví svět v tu chvíli,
   sedm let po Hirošimě,
   v tu hypnotickou chvíli….
   (František Hrubín)

osamostatňování větných členů

• větný člen stojí mimo větu, přestože patří vlastně do jejího schématu

1. Ale kdybyste se mě zeptali, co se mi v Holandsku líbilo nejvíc, tedy vyhrknu bez dlouhého přemýšlení, že lidské příbytky. A krávy. A květiny. (Karel Čapek)

inverze

• změna pořádku slov

apostrofa

• oslovení

1. Čechy krásné, Čechy mé

pleonasmus

• nadbytečné hromadění slov

1. Po modrém blankytu bělavé páry hynou (K. H. Mácha)

tautologie

• sdělení téhož dvěma a více způsoby

1. Nevesely, truchlivy

jsou ty kraje vodní (K. J. Eerben)

paradox

• zdánlivě protismyslné tvrzení, které odporuje vžité představě

• Sníh žije, když taje (V. Závada)

Figury:

• zvláštní syntaktický prostředek;

• jsou to syntaktické konstrukce vznikající pravidelným seskupováním slov nebo opakováním některého slova na určitém, vždy stejném místě ve větě nebo verši.

opakování slova

• ve větě nebo v dalším textu, ne však těsně za sebou

1. A na břehu tiché vody není žádné zábradlí, nýbrž tiché a veliké stromy a tichá průčelí domů s jasnými okny; a to všechno se tiše zrcadlí v té vodě. (Karel Čapek)

epizeuxis

• opakování slova v jedné větě těsně po sobě

1. Tam žádný - žádný - žádný cíl
   - bez konce dál - bez konce jen
   se na mne věčnost dívá.
   (Karel Hynek Mácha)

anafora

• opakování jednoho nebo několika slov na začátku dvou nebo několika po sobě jdoucích veršů nebo vět

1. … krev teče mi z čela, krev teče mi z očí,
   krev utíká z šíje, krev ubíhá z prsou...
   (Petr Bezruč)

epifora

• opakování jednoho nebo několika slov na konci dvou nebo několika po sobě jdoucích veršů nebo vět

1. Jaký je to divný kraj,
   milý bože, divný kraj!
   (František Ladislav Čelakovský)

epanastrofa

• opakování téhož slova na konci jednoho a na začátku následujícího verše nebo věty

1. … a nazván Volžanín, po vychování,
   po vychování u matky Volhy.
   (František Ladislav Čelakovský)

aliterace

• náslovný rým;

• opakování stejné hlásky nebo skupin hlásek na začátku sousedních slov;

1. Potkal potkan potkana

pod kamenem, pod kamenem

počkat pane potkane…(J. Suchý)

Literární druhy:

1. poezie

1. lyrická;

2. epická;

3. lyrickoepická.

2. próza

1. malá;

2. střední;

3. velká.

3. drama

poezie

• veršovaná díla nazýváme básně – poezie;

• hlavní hrdina se nazývá lyrický subjekt;

• hlavní stavební jednotkou je verš = jeden řádek, větší stavební jednotkou je sloka (strofa).

verš

• veršovaný text má specifické členění - celek /báseň/ tvoří zpravidla několik, často i mnoho veršů, které se spojují do tzv. slok nebo strof;

• verš je jeden řádek básně.

stopa

• nejmenší rytmická jednotka verše;

• může se dále členit na stopy - to jsou úseky, které se opakují v řadě veršů a účastní se na metrickém impulsu - tj. očekávání, že bude následovat úsek stejného zvukového schématu – metra;

• stopa má dvě až tři slabiky;

• může mít dva typy tzv. dob:

1. těžká doba - část stopy, která má přízvuk, značíme -

2. lehká doba - nedůrazná část stopy, nepřízvučná slabika, značíme U

• v české poezii se uplatňuje tzv. sylabotónický systém - verše mají pravidelný počet slabik a slovních přízvuků, dochází k vnitřnímu dělení na stopy;

• nejběžnější z nich jsou:

1. trochej - 1. slabika je přízvučná, 2. nepřízvučná -U

Velké, širé, rodné lány (J. V. Sládek)

-U –U –U –U

2. jamb - 1. slabika je nepřízvučná, 2. přízvučná U-

Byl pozdní večer, první máj (K.H: Mácha)

U-U-U-U-

3. daktyl - 1. slabika je přízvučná, 2. a 3. slabika je nepřízvučná -UU

Stříhali dohola malého chlapečka (J. Kainar)

-UU –UU –UU –UU

rým

• zvuková shoda konců slov na konci veršů;

lány×strany

• v rozložení rýmů se často setkáváme s několika schématy, podle nich rozeznáváme různé druhy rýmů:

1. abab - rým střídavý

2. aabb - rým sdružený

3. abba - rým obkročný

4. abcb, abca - rým přerývaný

5. abc, abc – postupný

6. sporadický – ojediněle rýmy v nerýmované básni

7. tirádový – spojení několika následujících veršů jedním rýmem

Slípka opustí svůj hřád

Koně začnou v stáji ržát

Kamna hřát

Stuhy vlát … (V. Nezval)

8. vnitřní rým – v rámci jednoho verše

A byly doby k pláči bez podoby

A byly děje k pláči bez naděje. (K. Šiktanc)

9. rýmové echo – rýmující se slovo je obsaženo v jiném slové

A to pouze z čisté lásky

Za to že ti ustřih vlásky (j. Suchý)

próza

• má děj;

• nejčastěji psána v 1. osobě jednotného čísla – ich-forma, ve 3. osobě jednotného čísla – er-forma nebo v 1. osobě množného čísla – královský majestát;

• základní jednotkou je věta; další stavební jednotkou je odstavec.

drama

• určeno k předvádění na jevišti;

• děj je tvořen promluvami postav (dialog – rozmluva dvou a vice postav × monolog – promluva jedné postavy – samomluva);

• autor do textu uvádí tzv. scénické a režijní poznámky;

• hra se dělí na dějství (jednání, akty = relativně samostatná část hry, oddělená přestávkami, končí a začínají pohybem opony), často bývají 3, 5 nebo tzv. jednoaktovky, dále na výstupy (mění se počet postav na scéně) nebo obrazy (mění se místo děje, scéna);

• původně bylo psáno ve verších, nyní převažuje próza.

• Klasické schéma dramatu:

1. Expozice – vytváří předpoklady pro vznik konfliktu;

2. Zápletka – dějová událost, kterou začíná příběh;

3. Kolize – část, v níž narůstá konflikt, děj se plně rozvíjí;

4. Krize – střet;

5. Peripetie – obrat, rozuzlení;

6. Zakončení.

Literární žánry

Lyrické žánry

Píseň

• je jedním z nejstarších lyrických žánrů - znakem písně je prostota vyjádření, přesný hudební rytmus a rým, pravidelné sloky, využití refrénu

elegie/žalozpěv/

• lyrický útvar smutného, teskného charakteru

óda

• báseň většího rozsahu, oslavuje např. boha, nějakého hrdinu, morální vlastnosti

Satira

• tak označujeme básně různého obsahu, které vyjadřují satirické hodnocení určité skutečnosti

Epigram

• je drobná, často satirická báseň, která stručně vyjadřuje úsudek o určitém životním jevu

Pásmo

• je jeden ze žánrů moderní poezie, který uvědoměle využívá mnohovýznamovosti a volného přiřazování veršů - každý verš přináší drobné samostatné téma, avšak autor volí takové prostředky, které pomáhají navozovat dojem jednoho obrazu a zážitku

Epické žánry

Příběh

• je nejjednodušším žánrem, je to drobný útvar, který má své zahrocení - pointu - její charakter může být různý - anekdotický, humorný, poučný apod.

Bajka

• je příběh ze života zvířat nebo zosobněných věcí, má alegorický smysl a didaktický /výchovný/ účel

báje/mýtus/

• je jeden ze způsobů výkladu světa jejími hrdiny jsou hlavně bohové

Pověsti

• čerpají z minulosti národa, často pojednávají o činech historických hrdinů, často se váží k určitým místům, hradům městům, domům ... je v nich spojeno historické jádro a fantazie

pohádka

• je /jako pověst/ původně žánrem lidové slovesnosti stěžejní roli zde hraje fantazie pohádky jsou místně a časově neurčené, jejich děj se odehrává
  v neobyčejném světě často v nich vystupují nadpřirozené bytosti pohádky končívají vítězstvím pravdy, dobra , spravedlivosti nad lží, zlem a bezprávím

povídka

• jádrem je určitá událost povídka bývá místně i časově určena, nepracuje pravidelně s fantastickými prvky

Novela

• rozsahem mezi povídkou a románem, překvapivý děj epos - vypravuje veršem velkou řadu událostí, kromě děje se zde bohatě uplatňuje popis vypráví o životě nějaké významné osobnosti nebo o nějaké významné historické události

Román

• je velká epická skladba psaná prózou - podle tématu může být historický, milostný, společenský...

Lyrickoepické žánry

balada

• je veršovaná skladba, která má za základ tragický příběh, ráz balady je pochmurný, lyrika se uplatňuje především v líčení prostředí

Romance

• je určitým protikladem balady - vyjadřuje radostnější náladu, nemá tragický konec

Dramatické žánry

Tragédie

• nejvýznamnější dramatický žánr , zakládá se na tragickém pojet

komedie /veselohra/

• je charakterizována humorným pojetím

Činohra

• drama v užším slova smyslu

melodram

• je dramatická báseň, v níž je recitované slovo doprovázeno hudbou

Muzikál

• divadelní představení spojené s hudbou, někdy i tancem

 Zdroj: UJC AV, Wiki