Mitomanía

La profesora griega de historia es muy consciente y debido a la crisis en su país pretende ascender bien alto en el mundo de la política, utilizando la historia alterada para tal fin. Se apoya en los manifestantes – habitualmente son personas del pueblo que prácticamente desconocen los asuntos básicos de su país, por lo tanto confían ciegamente en ella considerándola su líder. Dos sus colegas están infelizmente enamorados, no pueden tener hijos y, por lo tanto, al final deciden separarse, ya que llegan a considerar su amor inútil e insatisfactorio. El drama es muy metafórico, sobre todo gracias a los protagonistas Odio, Amor y Mentira personificados. Estos personajes representan escenas cómicas y en ocasiones hasta drásticas en la segunda línea, aproximándose a los elementos del teatro épico. En fin, la ambiciosa protagonista principal pretende a encabezar el gobierno, con el propósito de dar un golpe de estado, por lo cual es admirada únicamente por sí misma y por su colega, con el fin de reemplazar a otros representantes de engaños. Hay que preguntarse hasta qué medida le ayudó la mentira y cómo ella percibe su personalidad ante la naturaleza – los elementos simbólicos en los puntos de retroacción son aquí el terremoto y el mar, el pueblo acalorado en la lejanía. --- Drama o dvou jednáních, jež se zabývá zálibou ve lžích, falešných snech a pokroucené fantazii. Autor hru napsal v řeckých Aténách. Řecká profesorka dějepisu je velmi cílevědomá a prostřednictvím cílené lži na základě překroucené historie to chce kvůli krizové situaci ve své zemi dotáhnout hodně vysoko až do politiky, k čemuž jí pomáhají demonstranti, osoby z lidu, které kolikrát nemají povědomí o základních věcech týkajících se jejich země, a proto jí slepě důvěřují a mylně považují za vyvolenou. Dva její kolegové jsou do sebe nešťastně zamilovaní, a protože nemohou mít děti, rozhodnou se ke konci hry rozejít, jelikož přišli na to, že jejich láska byla zbytečná a nenaplněná. Drama je velmi metaforické, a to zejména díky personifikovaným postavám, jako jsou Nenávist, Láska a Lež. Tyto zároveň vyplňují komické, někdy až drastické scény v druhé linii, blížící se prvkům epického divadla. Hlavní hrdinka to nakonec kvůli svým ambicím směřuje až do čela vlády pro účely převratu, za což je však mimo sebe samotnou obdivována jen svým kolegou, aby nahradila další zástupce klamů. Je otázkou, nakolik jí k tomu dopomohla lež a jak ona sama sebe vnímá před přírodou – symbolickými prvky v bodech zvratu jsou zde zemětřesení a moře, v dálce rozvášněný lid.