Naše těla, jejich bojiště

Strhující reportáže o jedné z nejdrastičtějších válečných zbraní — sexu 

Válka zasáhne každého. Obzvlášť krutě a tvrdě však dopadá na ty nejslabší a nejzranitelnější. A to nejen ve svých nepřímých důsledcích, ale naopak cíleně a s jasným záměrem morálně a lidsky rozložit, zastrašit, ponížit, nebo dokonce vyhladit celé části obyvatelstva. Řeč je o znásilnění a dalších formách sexuálního násilí, které armády, milice a teroristické skupiny celého světa využívají jako strategické zbraně. 

Proslulá britská novinářka Christina Lamb pokrývá jako reportérka válečné konflikty už přes tři desetiletí. Během své kariéry se setkala se stovkami žen, které jí líčily vlastní válečné zkušenosti. Zpovídala ženy, které „pro potěchu“ věznili Japonci během druhé světové války. Ženy, které zažily sexuální mučení argentinskou juntou po převratu v roce 1976. Ženy, které znásilňovali myanmarští vojáci během genocidy Rohingů v roce 2017. Ženy, které se dostaly do rukou Boko Haram či Islámského státu. Ženy, které dopadly válečné zločince z Bosny. Christina Lamb v knize Naše těla, jejich bojiště vypráví příběhy hrůzy, utrpení i hrdinství a zároveň upozorňuje na často opomíjený, avšak o to strašnější aspekt války. 

–––

Budíček pro nás všechny. Příběhy těchto žen vás rozpláčou i rozzuří.
— Amal Clooneyová, právnička a spisovatelka 

Stačí navštívit slavné umělecké galerie nebo si prolistovat klasiku a hned vidíme, že znásilňování ve válkách není nic nového. Úplně první dějepisné dílo západní historie, které napsal Herodotos, začíná řadou únosů žen — nejprve jsou to Féničané, potom Řekové, pak Trojané unesou Helenu a odstartují tak řeckou invazi do Asie a perskou odplatu. „Je zřejmé, že by ty ženy nikdo neunesl, pakliže by si to samy nepřály,“ píše Herodotos a ukazuje, jak budou muži psát dějiny. V Homérově Iliadě slibuje Agamemnon Achillovi hojnost žen, jestliže dobude Troju: „…jestli nám jednou bohové dopřejí zbořit i Troju, to veliké město… Z Trojanek ať si sám též vybere dvacet žen.“ Nepřátelství mezi oběma muži je nakonec způsobeno tím, že se Agamemnon musí vzdát ženy, kterou si vybral jako „trofej“, a snaží se uchvátit tu Achillovu. 

Znásilňování a plenění bylo součástí odměny pro neplacené rekruty a zároveň to byl trest a ponížení, jimiž dobyvatel potvrdil své vítězství. Římané tomu říkali Vae victis: „Běda poraženým.“ 

Nedělo se tak jen ve starověku. Když budeme následovat staré Řeky, Peršany a Římany, Alexandra Velikého a stopu světlovlasých, modrookých dětí, jež se vine Střední Asií, až po „utěšitelky“ vojáků japonské armády a masové znásilňování německých žen Rudou armádou za druhé světové války, jasně uvidíme, že se ženy odjakživa počítaly mezi válečnou kořist.
— ukázka z knihy