Není co závidět

Co když jsou noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 skutečné? Co kdybyste museli žít v zemi, kde by šlo naladit pouze jedinou vládní stanici? V zemi, kde by všechno bylo černobílé kromě rudých písmen propagandistických transparentů? V zemi, kde byste ve svém obývacím pokoji museli mít pověšený velký portrét prezidenta, abyste se mu na státní svátky mohli klanět? V zemi, kde by jiná než reprodukční sexualita byla zapovězena? V zemi, kde by špioni podobní Orwellově ideopolicii zkoumali na politických shromážděních vaši tvář, aby zjistili, jestli opravdu prožíváte to, co říkáte?

Korejská lidově demokratická republika neboli Severní Korea je skutečná. Komunistický režim, který od roku 1945 ovládá severní polovinu Korejského poloostrova, je pravděpodobně nejhorší totalitní systém v moderních dějinách.

Novinářka Barbara Demicková odhaluje v knize Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji nevídaná fakta o zemi a společnosti, o nichž toho zbytek světa mnoho neví. Sleduje osudy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné pracovnice továrny, která miluje Kim Ir-sena víc než svou rodinu, a její vzdorovité dcery.

Demicková věnovala pečlivé rekonstrukci života v Čchongdžinu, městě zapovězeném cizincům, šest let. Jako zdroj informací jí sloužily rozhovory s uprchlíky, propašované fotografie a videonahrávky. Kniha popisuje chaos, který nastal po smrti Kim Ir-sena, suverénní nástup jeho syna Kim Čong-ila, zničující hladomor, v jehož důsledku zemřela odhadem desetina populace, i vlnu následných ilegálních útěků ze země.

Kritika přirovnala knihu Barbary Demickové k Hirošimě Johna Herseyho a k Cestě Cormaca McCarthyho. Není co závidět znamená přelom v pomyslné sbírce publikací na téma totalitarismus.