Ohnice

Orten věnoval tuto sbírku památce svého zemřelého otce a pokusil se v ní zachytit pocity ohrožení i předtuchu konce života. Celý cyklus je rozdělen do čtyř částí, v nichž se navíc ještě prolíná autorův melancholický vztah k určitým předmětům, touha po poznání i víra v poezii, která se pro mladého básníka stává jedním z nejdůležitějších nástrojů k přežití. Orten se uprostřed krutého okupačního období, "podminovaného" nelítostnou hrozbou rasových zákonů, pokouší najít důvěrné pouto s věcmi, jež se pro něho stávají symbolem čistoty i dokonalosti. Proto oslovuje studánku, starou knížku, koš s jahodami nebo dokonce i sněhové vločky: to vše mu přináší pocit harmonie, jenž je však v druhé polovině sbírky odsunut a do středu Ortenovy pozornosti začnou pronikat úzkost i obavy ze smrti, předznamenávající tragický rozměr básníkova osudu.