Ostrov Štvanice

Z nedostatku příležitostí a především ze zlovůle oficiálních úřadů byl Karel Šiktanc přinucen vykonávat určitou dobu práci hlídače tenisových dvorců na pražské Štvanici. I za těchto okolnosti si ale básník uchoval důstojnost a svou nedobrovolnou situaci popisuje s jakoby až barokně vznešeným tónem, jenž ovšem nedokáže zakrýt obavy, strach a už vůbec ne rozčarováni a zlobu z tehdejších událostí. Do veršů se dále promítají rozporuplnost času, lítost nad zmařenými léty, pocit osobní nesvobody v totalitním režimu i symbol osamělého ostrova, na němž se člověk ocitne ponížený a bezmocný. Snad i proto Šiktanc s pietou vzpomíná na básnické přátele (Mikolášek, Holan, Skácel), kteří měli podobně nelehký osud jako on. Teprve v poslední básni, která je napsána těsně po listopadu 1989, je tedy "ještě teplá", lze cítit závan naděje i "pozdně narozený radosti".