Irena Fuchsová od povídek ke knihám

Tentokrát nám na dotazy odpověděla spisovatelka a publicistka Irena Fuchsová, původním povoláním divadelní suflérka v pražském Činoherním klubu. Jak prozarazuje, již od útlého dětství byly knihy v popředí jejího zájmu. Z občasného dětského psaní se v dospělosti stalo zaměstnání. Od psaní povídek se postupně dostala k psaní a vydávání vlastních knih. Její dětský sen se naplnil a dosud vydala více jak třicetpět knih.

V kolika letech jste napsala své první texty, jaký to byl žánr a o čem pojednával?

Od šesti let jsem věděla, že budu spisovatelka a vyjde mi kniha, takže jsem se na to „připravovala“ a psala jsem pořád. Deníčky, básničky, slohové práce. A denně jsem četla, o prázdninách i tři knihy za den, a vždy to byly knihy o lidech. Zhruba od sedmnácti let jsem začala psát povídky, které byly… o lidech. 

Jak dlouho Vám trvalo napsání a následné vydání první knihy?

U mě to takhle nebylo. Publikovat své povídky jsem začala v roce 1984 v sobotních přílohách různých novin, nebo v týdeníku Ahoj na sobotu. Všechno, co jsem od roku 1984 napsala, mi někde vyšlo. Po roce 1989 mi bylo jasné, že si musím udělat jméno, pokud chci vydat knihu, a tak jsem cíleně oslovovala redakce a nabízela jim své povídky, fejetony a romány, a toto vše mi vycházelo v mnoha časopisech. Nei-Report, PLAYBOY, Vlasta, Květy, Tina atd. V roce 2001 jsem měla v počítači materiál zhruba na osm knih a také jsem už měla jméno jako publicistka, a když jsem se v té době nabídla třem nakladatelstvím, mohla jsem si vybírat. Vybrala jsem si nakladatelství Erika, kde mi nabídli šestiletou smlouvu, a mohla jsem u nich vydávat vše, co jsem jim navrhla. Měla jsem připravený svůj ediční plán, pan nakladatel Suchl s ním souhlasil, ale navrhl mi, jestli bych nechtěla jako svou první knihu, vydat divadelní „vejšplechty“ ze zkoušek v Činoherním klubu, kde pracuju od roku 1994 jako nápověda, a které jsem často publikovala v časopisech. Souhlasila jsem a během půl roku jsme připravily s fotografkou Yvonou Odrazilovou knihu, Divadelní vejšplechty, které vyšly na podzim 2001 a byly věnované Petrovi Nárožnému, který tam vejšplechtů měl nejvíc. J A od jara 2002 jsem začala konečně vydávat „moje“ knihy. Materiál na ně jsem měla v počítači, takže jsem „pouze“ vybírala a upravovala povídky, které se k sobě hodily, a vydávala jsem tři někdy i čtyři knihy za rok. Průběžně jsem dopisovala další a další povídky i romány, takže jsem od roku 2002 do roku 2013, vydala třicet knih.
Píše se mi lehce. Námět mi v hlavě zraje několik měsíců, ale když pak začnu psát novou knihu – román, a mám alespoň měsíc čas, jsem schopná ho za ten měsíc nahrubo napsat a pak na něm, samozřejmě, ještě pár měsíců pracovat. Povídky píšu podobným stylem - velmi lehce, na jeden zátah, za jednu až tři hodiny. 

Vzpomenete si ještě, s čím jste se jako začínající autorka musela vypořádat? 

Ne, nevzpomenu. Já vlastně nebyla začínající autorka, měla jsem za sebou patnáctiletou publikační činnost, vítězství v různých soutěžích, např. Šrámkovu Sobotku jsem ve 2. polovině 90 let, vyhrála několikrát, spolupracovala jsem s mnoha známými redakcemi a vlastně jsem si mohla vybírat i nakladatelství.

Jsou Vaše knihy vydávány i jako eknihy?

Byly prodávány na jistém portále, který svou činnost ukončil. V současné době je možno mé eknihy zakoupit na eshopu Palmknihy.

Věříte v budoucnost tištěné knihy nebo eknihy, případně obou současně?

Věřím v obojí. A nemám důvod nevěřit. S příchodem televize se před víc jak půlstoletím předpovídalo, že zaniknou kina. Nestalo se tak. Proto si myslím, že i tištěné knihy a eknihy budou fungovat pospolu a oběma „dámám“ se bude dařit dobře. 

Děkujeme za rozhovor a do budoucna přejeme mnoho dalších úspěchů a spokojených čtenářů.