Rozhovor se spisovatelkou Dagmar Digmou Čechovou

Jedenáct otázek jsme položili spisovatelce, redaktorce, editorce a jazykové korektorce Dagmar Digmě Čechové. Její tvorba zahrnuje především beletrii pro děti a společenské romány. Je také autorkou divadelních scénářů pro děti i dospělé ochotníky. Narodila se roku 1975 v Červeném Kostelci, pracovala jako redaktorka v literární agentuře a následně i jako šéfredaktorka lifestylového magazínu Tukutuku. 

V kolika letech jste napsala své první dílo? 

To se dá chápat více způsoby. V pěti letech jsem složila první básničky, a dokonce je fakt i napsala rodičům na papír, jako důkaz autorství. Od druhé třídy moje verše přednášeli spolužáci v tělocvičně před celou školou a rodiči, ve třetí proběhl první „kontakt s médii“, kdy je moje třídní učitelka poslala do časopisu Ohníček a z redakce mi jako poděkování přišel první „honorář“ v podobě samolepky Barbánka na houpacím koni. Měla jsem ji nalepenou na penálu až do šesté, aby mi připomínala, co mi jde. Poezii jsem pak ale v podstatě opustila (až na občasnou účast v soutěžích, kde jsem vyhrála třeba originál kresleného vtipu nebo nový model Igráčka – hasiče) a našla se v próze. Dodnes mám schovaný notýsek s pohádkou, kterou jsem psala do hodiny slohu a pár podobných „skvostů“. Ale když konečně přejdu k těm seriózněji míněným dílům, na mateřské jsem se začala realizovat scénáři divadelních her, což mi vydrželo asi 15 let, a teprve později jsem konečně dozrála do psaní knih, ke kterým jsem celou dobu směřovala. První slovo své prvotiny jsem napsala v téměř 39 letech. 

Jak dlouho Vám trvalo napsání a následné vydání první knihy?

Ta první byla specifická – teprve jsem se jako autorka hledala, musela si přijít na to, co mi vyhovuje, najít si pro psaní prostor v životě. Už v té době jsem se začala nazývat druhem „spisovatel záchvatovitý“, protože jsem vždycky napsala v kuse třeba čtvrt knihy a pak se k tomu půl roku i déle nedostala. První verze Nemusíš! tedy tímto způsobem vznikala celé tři roky, než jsem ji odeslala do prvního nakladatelství. Od začátku si vedla dobře, ale pak mi bylo řečeno, že obsahuje příliš slabou romantickou linku, kterou v knize budou čtenářky očekávat. Na jedné straně pro mě bylo zklamáním, že není prostor pro příběh, jemuž prostě romantika nesedí, na té druhé mě to ale přivedlo k myšlence dopsat do něj ještě jednu linku, která by to vyvážila, uspokojila nakladatele i čtenáře, aniž bych musela uhýbat ze směru, jímž se měl život protagonistky Kateřiny ubírat. A tak přišla Marie, která ji dokonale doplnila. To bylo nějakých tři a půl roku od začátku psaní. Oslovila jsem další nakladatelství, kde probíhala velmi nadějná jednání, ale nakonec ze spolupráce sešlo. MOBA byl můj poslední pokus předtím, než bych sáhla po samonákladu. A když to u nich dopadlo, pochopila jsem, že k tomu vedly všechny předchozí kroky a odmítnutí. Že takhle to mělo být od začátku. Nemusíš! vyšlo po šesti letech od napsání prvních vět.

 S čím souviselo Vaše rozhodnutí věnovat se psaní?

Někdy kolem té čtyřicítky jsem dospěla. Naplno jsem si uvědomila své silné stránky a to, že je potřeba je rozvíjet, pracovat s nimi. A že když to udělá každý z nás, když všichni budeme dělat to, v čem jsme dobří, co nám dělá radost a jde lépe než ostatním, ubude nešťastných a nespokojených lidí a svět se bude měnit k lepšímu. Někdo se umí vyjádřit rukodělným výrobkem, jiný hudbou či obrazem, já patřím k těm, kterým to jde nejlépe písmenky. V kreslení jsem ustrnula tak na osmém roku věku (můj syn zvládl v pěti letech lepší žirafu než já) a rukama zvládám spíše naštípat dříví než naaranžovat obložený chlebíček. Navíc jsem v sobě touhu psát a vydávat knihy měla od dětství, jen jsem si potřebovala něco odžít a dozrát lidsky, autorsky i tematicky, abych sama sobě uspěchaným začátkem nepodkopla nohy. I když se samozřejmě každý autor postupně vyvíjí (nebo by alespoň měl) a od prvotiny těžko čekat dokonalost, chcete-li, aby vás brali vážně, nemůžete začít tím, že pustíte ven něco nezralého, za co se později budete stydět.

 Co Vás nejvíce inspiruje?

Může to znít jako klišé, ale odpovím: život. Ten obyčejný, nepřikrášlený, který žije většina z nás. S jeho přirozenou šedí a stereotypy, jež se prolínají mnoha příběhy, aniž by jejich hrdinové tu paralelu vnímali. Stejně jako se šancemi a nadějemi, které se v nás často choulí a my různě těžko hledáme odvahu za nimi jít. A v neposlední řadě i s těmi unikátními a výjimečnými momenty, které nám dávají prostor vybočit z řady a prožít či učinit něco jedinečného nebo se vzepřít apatii, nerezignovat na své touhy, popadnout příležitost třeba za prdel (proč bychom ji měli chytat za pačesy jako všichni ostatní?).

Sleduji lidi okolo sebe, poslouchám jejich historky, názory i pocity, nasávám do sebe jejich energii a pak své postřehy navlékám jako korálky, až vznikne mozaika vyfabulovaného příběhu, postavená na reálných životních situacích.

 Vzpomenete si ještě, s čím jste se jako začínající autorka musela vypořádat?

Mám tendenci spíše si pamatovat ty pozitivní momenty než se vracet k těžkostem a negativním emocím a navíc věřím, že věci se prostě dějí tak, jak se dít mají. Takže můj mozek okamžitě vyhodí odpověď „S ničím, vždyť to vyšlo skvěle!“ Samozřejmě, když máte podepisovat smlouvu na dva rukopisy, které prošly schválením redakční radou, s nakladatelem, který nakonec cukne, protože jít do neznámé začínající české autorky je pro něj příliš velké finanční riziko, na chvíli vás to ochromí a nejste si jistí tím, že další snaha má smysl. Já jsem ale životní optimista a nepochybovala jsem o tom, že se moje knihy ke čtenářům nakonec dostanou. Chtělo to jen trpělivost a víru.

Vaše literární tvorba zahrnuje romány pro ženy a pohádky pro děti. Láká Vás i jiný literární žánr?

Dětské knihy ke mně přišly samy, nikdy jsem se neplánovala věnovat pohádkám. Nicméně i v nich nejčastěji vycházím z reálných životních situací, prostředí a osudů. Samozřejmě děti potřebují snít a rozvíjet fantazii, a tak do příběhů pro ně vkládám neobyčejné prvky, ale nepíšu o princeznách a cizích pohádkových krajinách. Spíš mě baví jim poskytovat kouzelný pohled na svět, který znají. Společenský román (neomezuji se pouze na ženy, ačkoli tvoří převážnou část mých čtenářů) je pro mě de facto stejnou výzvou – ukázat, že i v běžném životě lze najít větší smysl než jen přežívání, udržet si sny a naději a sáhnout si po tom, co z nás učiní šťastné a naplněné bytosti. Nebráním se zapojení většího dramatu či tajemna, ale rozhodně bych se nepouštěla například do sci-fi, fantasy či hororu.

 Jak Vaše psaní ovlivnila současná pandemie koronaviru?

Ovlivnila především prodeje mých knih a šanci potkat se naživo se čtenáři. Musela jsem zrušit několik naplánovaných autorských čtení, v obchodech se po lockdownu knihy točí zběsileji než kdy dřív, došlo k posunu dotisku mé prvotiny, takže mezitím klesla poptávka… to vše má vliv na čísla. Psaní samotného se v mém případě neměla aktuální situace proč dotknout. Kromě první knihy jsem všechny další napsala ve flow, v kuse, kdy jsem doma svým třem chlapům navařila a odstěhovala se na chatu, kde se izolaci oddávám dobrovolně. Děti mám dospělé a pracuji jako OSVČ, takže si čas organizuji sama už několik let a můj prostor pro psaní ovlivňuje pouze fronta klientů čekajících na redakci či korekturu jejich textu. Možná měli oni vzhledem ke karanténám a lockdownům více času na psaní, takže teď mívám stabilně kapacitu plně vytíženou a najít si týden až dva prostoru pro sebe, kdy ostatní nechám čekat o to déle, není úplně jednoduché. Nicméně, když příběh uzraje a potřebuje ven, neubráním se a musím ho ze sebe dostat. Naštěstí mají moji klienti pochopení a trpělivost.

 Jsou Vaše knihy vydávány i jako e-knihy a audioknihy?

Automaticky mi u každého titulu vychází tištěná verze a e-kniha, ta dokonce s několikadenním předstihem. O audioknihách se nakladatel zatím nezmínil, na rozdíl od čtenářů, kteří po nich občas volají a dokonce tvrdí, že by moje příběhy stály i za zfilmování. Pořádají imaginární castingy na obsazení hlavních postav a mnohdy se jejich výběr skutečně trefí přesně do mé představy. Já ale beru věci tak, jak přicházejí, a rozhodně na nic netlačím a maximálně můžu být jednou mile překvapená, pokud se třeba nakladatel rozhodne audioknihu podle některého z mých textů nechat natočit.

 Máte své nakladatelství, nebo si knihy vydáváte svépomocí?

Jak už jsem zmínila, romány pro dospělé mi vydává brněnské nakladatelství MOBA, které se mě ujalo a já jsem za to nesmírně ráda. Jednak v něm jsou samí skvělí lidé, s nimiž se mi skvěle spolupracuje, od úžasně vstřícného šéfredaktora a sympatické redaktorky, před geniálního grafika až po nesmírně milé a ochotné pracovníky skladu a expedice, a jednak moje knihy skvěle zapadají do jejich portfolia, takže je pro ně prostor v každém edičním plánu, což mi skýtá naprosto luxusní pozici. Samonáklad by pro mě byl až tím posledním řešením, protože jsem potřebovala mít v zádech parťáka, který odborně a zodpovědně prohlásí moje texty za hodné investice a nenechá mě udělat chybu například v podobě nevhodné obálky. Proto vím, že to takhle prostě mělo být, včetně předchozích odmítnutí a dlouhé cesty, protože jinak by moje romány nevycházely takhle skvělé.

 Věříte v budoucnost tištěné knihy, e-knihy, audioknihy, případně všech současně?

Věřím, že všechny tři tyto formáty budou úspěšně koexistovat ještě dlouho. Každý z nich má jiného zákazníka, resp. jiné využití i u těch, kteří se nebrání kombinaci pro různé chvíle. Já osobně patřím k zastáncům tradičního voňavého papíru, čtečku nemám a pořizovat neplánuji, protože při své práci trávím mnoho hodin denně čtením elektronického textu, takže tím správným relaxem pro mě je jedině odpojit se od technologií a sednout nebo lehnout si s tištěnou knihou. Paradoxně ale naprostá většina těch, které jsem v posledních letech přečetla, byla právě na monitoru mého notebooku. O audioknihách oproti tomu uvažuji, protože poměrně hodně času stojím u plotny, kde si umím je představit jako kulisu na pozadí.

 Máte pro naše čtenáře tip na titul/autora, který Vás v poslední době zaujal?

Měla bych jich hned několik, ale jedná se o zatím neznámé (byť z mého pohledu velmi nadějné) autory, jejichž text jsem redigovala či korigovala, takže teprve čekají na odpovědi z nakladatelství, nebo se v lepším případě jejich prvotina připravuje k vydání. Pohybuji se v komunitě začínajících spisovatelů, a jak už jsem zmínila, čtu především jejich texty. Z těch, kterým už to vyšlo a jejich příběhy si čtenáři mohou opatřit, bych třeba fanouškům humorných příběhů o zvířátkách doporučila Pavla Mondscheina a milovnicím dramatických kliček lásky Sabinu Zelenou. Theo Addaira jistě hlavně mladším ročníkům představovat nemusím a věřím, že ještě uslyšíme o Petře Lejskové-Langové nebo Dagmar České. Těch zatím neobjevených talentů ale z mé zkušenosti máme v zásobě dost. 

Soutěž "Pozorný čtenář”

Otázka ke druhému románu, Nesejdeš z cesty: Jaké je jméno a rasa Radimova domácího mazlíčka? (více o soutěži “Pozorný čtenář” na FB stránce zde)

Tituly autorky najdete ZDE

Děkujeme autorce za odpovědi a přejeme mnoho dalších autorských úspěchů.

Ivana Vostřelová, šéfredaktorka eKnihovna.cz

Photo credit: Lenka Rondevaldová