Sběrná kniha

„Když člověk bydlí na Václaváku, nemůže si představovat, že unikne dějinám,“ říká dokumentaristka Helena Třeštíková, která se narodila přímo v jednom z domů na slavném pražském náměstí.

Moderní československé a posléze české dějiny zachytila jako nikdo jiný, místo politiků a velkých událostí sledovala v Manželských etudách obyčejné rodiny. Díky unikátní technice sběrného dokumentu, kterou někdo nazývá také posedlostí uplývajícím časem, zpřítomnila proměnu společenských poměrů i způsobu života jednotlivců. Nyní si sama vyzkoušela jaké to je stát se objektem, známý spisovatel Pavel Kosatík přináší nejucelenější pohled na život Heleny Třeštíkové od jejího dětství do současnosti.
Režisérka vypráví o vlastní rodině i účinkujících, kteří se často stávají jejími pomyslnými členy. Natož když se protagonista do režisérky zamiluje. Odhaluje zrození filmového stylu, vzpomíná na svoje vzory i na to, jak se sběrný dokument za čtyřicet let proměnil. Nechybí ani otázky související s etikou jejího přístupu, okolnostmi vzniku nejvýznamnějších filmů i jejího působení v politice, které sama považuje za svůj největší omyl. I tyto otázky mohou být překvapivě osobní.

O Autorech

Helena Třeštíková (1949) je významná česká filmová dokumentaristka, jejíž jméno je spojeno s metodou časosběrného dokumentu. K vrcholům jejího díla patří televizní cyklus Manželské etudy (1. série 1987, 2. série 2006, 3. série se připravuje na rok 2017) a dále celovečerní filmy Marcela (2006), René (2008), Katka (2009), Soukromý vesmír (2011), Mallory (2015) a další. V poslední době na sebe upozornila filmovým portrétem herečky Lídy Baarové Zkáza krásou (2016). Spisovatel a scenárista Pavel Kosatík (1962) je autorem řady monografií význačných osobností české historie a kultury (například Olga Havlová, Pavel Kohout, Ferdinand Peroutka, Přemysl Pitter, Pavel Tigrid, Jarmila Novotná), televizních scénářů, originálních sond do české historie - jako jsou knihy České snění (2010) nebo České okamžiky (2011) - a dalších děl. Získal mnohá ocenění, mj. Cenu Toma Stopparda (2001) či Cenu Ferdinanda Peroutky (2009).